Ne každý umí přijmout odmítnutí. Touha po pomstě může být tak silná! Začíná hra na kočku a na myš.
Radek mě uhnal. Nemám to slovo ráda, ale sem se hodí: tak dlouho se objevoval všude, okolo mě a blízko mě, až byl najednou se mnou. Vedl kurz, na který mě přihlásila firma. Počítače – něco pro mě. Už od první hodiny se mi věnoval víc než ostatním: asi vycítil mou slabší vnímavost k jedničkám, nulám a zavináčům, říkala jsem si. Pak mi doma opravil připojení k internetu. A pak jsme spolu začali chodit. Byl chytrý. Byl důkladný, systematický a vytrvalý. Vždycky si věděl rady a uměl poradit i mně. Dokonce tak, že jsem jeho rady často přijala: tohle zvládá málokdo. Uměl to se mnou, dá se říct.
Je to ten pravý?
Přesto když po pěti měsících navrhl, že by se ke mně nastěhoval, lekla jsem se. Nevšiml si toho, ale bylo to tak: prostě jsem se té představy polekala. Zkusila jsem si namluvit, že je to tím, že ještě nejsem připravená. Že se dost neznáme.
„Máš ho ráda?“ zeptala se mě u lambruska Pavlína. S tou jsem kdysi pár let bydlela na koleji, a kdyby na to přišlo, nechám ji u sebe bydlet zas. Čímž chci říct, že je to kamarádka, jakých má člověk míň než prstů na jedné ruce.
„Tak máš ho ráda?“
„Mám.“
„Miluješ ho?“
„Asi,“ zaváhala jsem.
„A je to otec tvých budoucích dětí?“ zkusila silnější kalibr.
„Ne,“ vyletělo ze mě.
„Tak si dávej pozor, aby ses vedle něj jednou neprobudila v den stříbrné svatby.“
Zasmály jsme se obě, ale mně to dalo trochu práce.
„Přece se s ním nemůžu jen tak rozejít. Zavolat mu a říct, že zkrátka není tak úplně ten pravý. Znáš ho: nepochopí to a budeme to rozebírat… až do té stříbrné svatby.“
„Klidně můžeš, jestli chceš,“ odbyla mě Pavlína, která to s muži zvládala tak nějak snáz. „A jestli se bojíš, že to nevezme, tak mu řekni, že je v tom jinej chlap. To zabere vždycky. Stejně se určitě zeptá. Tenhle důvod napadne chlapy jako
první.“ A oběma nám dolila. Já to tedy rozhodně potřebovala. Ještě pár týdnů to trvalo. Ale když se nápad na společné bydlení proměnil v návrh a návrh v čím dál promyšlenější plán, nastal čas rozhodnutí.
Nezvládl to
Řekla jsem mu to v kavárně, kam skoro nikdo nechodí, u stolu v koutě. Přesto jsem šeptala, pohled upřený do srdíčka na hladině espressa. Došlo i na Pavlínina slova. První Radkova reakce byla přímo ukázková: „Je v tom někdo jinej?“ zeptal se divným, neznámým hlasem.
„Jo. Nezlob se.“
„Jednou toho budeš litovat,“ zasyčel, zvedl se a nechal mě tam se svým nedopitým pivem. Ještě se zastavil u baru, aby ho zaplatil: přece se ode mě nenechá hostit.
Pavlína zvedla telefon na druhé zazvonění. Jasně, může být za hodinu u Zrzavého slunce. U našeho stolu. Venku začal padat sníh. Bylo mi divně, prázdno. „Tak povídej,“ přivítala se se mnou, ještě než dosedla. Pak mi vzala telefon, který ležel na stole, a vypnula ho. A já mluvila, mluvila, mluvila. Časem i o jiných věcech než o Radkovi. Nepříjemný pocit z rozchodu s ním i z našeho posledního rozhovoru pomalu vyprchával. Nakonec z toho byl další bezvadný „holčičí“ večer.
Vzbudila mě žízeň. Venku bylo bílo, ticho, neděle. Uvařila jsem si kafe a zalitovala se. Pak jsem si vzpomněla na vypnutý telefon a sáhla do kabelky. Displej hlásil osm zpráv. Jednu od Pavlíny („Jsi živá? Já ještě nevím, ale snad jo. Alkohol je svinstvo.“), jednu od našich („Tak přijdeš na ten oběd?“) a šest ze skrytého čísla. Obsahovaly jen jedno jediné slovo: DĚVKO! Vlastně ne. Bylo to podobné slovo, taky na pět písmen, ale horší. Ještě nikdo mi tak neřekl. V hlavě se mi roztočil vír.
Tak chlapec neunesl rozchod. Ještěže jsem našla odvahu a udělala to včas. Hned jsem se ale zarazila, jestli neblázním. Třeba to vůbec není on. Přece nevím, kdo to píše. Nějaký úchyl si náhodou našel moje číslo a já obviňuju Radka. Ale ten jeho pohled, když odcházel. Neblázni! Že máš paranoiu, ještě neznamená, že po tobě nejdou. Usrkla jsem kafe, ozvalo se pípnutí. DĚVKO! Vztek je špatný rádce, kocovina slepý kočí. Udělala jsem přesně to, co se v takových situacích dělat nemá: zavolala jsem na Radkův telefon. Na druhé straně jen zvonění a nic. Co jsem čekala? Další zpráva na sebe nechala čekat přesně padesát šest minut. Už mě nemohla překvapit.
Co ještě?
Oběd u našich jsem nějak přežila, i otázky na Radka. Vymluvila jsem se na bolest hlavy: ani jsem nemusela lhát. Odpoledne se přelilo do večera Šla jsem si brzy lehnout a pro jistotu jsem si navíc vzala prášek na spaní. Zpráva přišla ještě šestkrát. Nic nového už neřekla. Pondělí většinou nevyhlížím s radostí, ale tentokrát mě vysvobodilo. Všednodenní rozjezd, shon, plány a upomínky člověku zaměstnají hlavu na sto procent. A k tomu smršť e-mailů, kterou začíná pracovní týden. Nechápu lidi, kteří píšou i o víkendu. Jeden z nich si dal zvlášť záležet. Pod předmět „Nabídka nemovitosti“ připsal jen: Viz příloha. Když jsem ji rozklikla, nahrnula se mi krev snad až do očních řas. Na té fotce jsem byla já, rozesmátá na kyperské pláži, ale oblečená přesně tak, jak jsem se před více než devětadvaceti lety narodila.
Jenže já se v „Eviných plavkách“ nikdy nekoupu: ani loni o dovolené ne. Přesto mi ta žena na fotce byla podobná. Do nejmenšího detailu. Člověk, který tohle udělal, musí dokonale ovládat program, jímž se upravují fotky, napadlo mě. Jednoho takového náhodou znám, spíš jsem znala. To snad ne! Že by Radek zašel tak daleko? Najednou se za mnou ozvaly kroky. Srdce se mi skoro zastavilo. Bože, aby tak tohle někdo viděl! Rychle schovat otevřený e-mail: snad si ho šéf nevšiml. Nenápadně jsem na něj mrkla: možná jenom dělá, že nic neviděl, protože je slušně vychovaný. Ach jo. Rozhlédla jsem se: náhle se mě zmocnil nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá. Velký bratr tě sleduje, připomněla jsem si Orwella.
Jenže tohle nebyl bratr, a už vůbec ne velký. Znovu jsem se podívala na adresu: nic mi neříkala. Proč by taky měla: je tak snadné založit si e-mailovou schránku. V tu chvíli mě to napadlo: do kolika dalších schránek tahle fotka dorazila?
Nedám ti pokoj!
Bohužel nezůstalo jen u výhrůžek „přes dráty“. V parku jsem za sebou slýchala kroky, když jsem se otočila, nikde nikdo, občas kdosi rychle zmizel za rohem ulice. Samozřejmě, mohly to být náhody a já kolikrát měla pocit, že už opravdu blázním, ale když vyzváněl zvonek od vchodových dveří a v domovním telefonu se nikdo neozýval, začala jsem mít opravdu strach. Do práce mi přišla zásilka – prázdná krabice. Co když v ní příště něco bude? Vybavovaly se mi ty nejhorší béčkové horory, nedokázala jsem pomalu myslet na nic jiného, než odkud mě zase sleduje a co na mě můj trýznitel připravuje. Spokojí se s tím, že mě děsí, nebo chystá snad něco horšího?
„Rozhodně musíš na policii,“ měla ve věci okamžitě jasno Pavlína.
„A co jim asi řeknuřeknu? Tu nahotinu jim mám ještě vytisknout jako předmět doličný, ne? Jste to opravdu vy, slečno?“ Zasmály jsme se sice obě, ale zrovna moc vesele to neznělo.
„Nejde o fotku. Ale o to, aby už dal pokoj. A kromě toho, díky ní už teď víš, že je to on, ne?“
V tom se Pavlína bohužel pletla. Tu fotku – tedy originál, kde mám na sobě pruhované dvoudílné plavky, za které jsem dala víc než tisícovku, a po boku mám Radka – totiž mohla vidět spousta lidí. Už nevím, kdo dostal ten pitomý nápad vystavit snímky z naší společné dovolené na internetu. Prohlédnout si je, ale taky stáhnout, mohl každý, kdo chtěl. Takže jaký důkaz?
Nešla jsem nikam, ale rozběhnuté myšlenky jsem zastavit nedokázala. Co vlastně chce – tedy pokud je to Radek? Chce mě potrestat za to, že jsem si dovolila se s ním rozejít? Anebo naopak doufá, že se k němu vrátím? Pokorně se přivinu a spíš ze strachu než z lásky s ním setrvám do konce svých dní, v každé chvilce soustředěná na to, abych ho snad nerozzlobila, protože pak by se tenhle úchylný kolotoč mohl rozjet znovu? A až se budeme milovat, budu myslet hlavně na to, abych pod ním dost hlasitě vzdychala, protože jinak se urazí a. To chce? Nebo co?
Jediná odpověď, která mi vyšla, zněla: ignoruj ho, ať je to kdokoliv. Nebylo to tak lehké. Zprávy přicházely se železnou
pravidelností, hodinu co hodinu. Z adresy borek_stavitel mi kdosi poslal fotku z maturitního plesu, staženou ze spolužáků.cz. Jenže místo mě na ní byl černý flek. Skvrna prázdna, která přesně kopírovala moje šaty. Vzpomněla jsem si, že byly stříbrné.
Poslední kapka
Abych mozku nedopřála ani chvilku na nezvané myšlenky, ponořila jsem se do práce. Vzorná zaměstnankyně realitní kanceláře telefonovala, psala, běhala ze schůzky na schůzku, a dokonce se těšila na služební cestu: změna místa mi přece může jen prospět. Zajedu si do Olomouce a na pár hodin se před tím vším schovám. Byl to dobrý plán: nebýt toho, že jsem na osmdesátém kilometru píchla. Co teď? Kolo jsem nevyměňovala ani v autoškole: stačilo, když jsem to uměla popsat. Naštěstí u mě brzy zastavil příjemný pán v citroënu.
„Podívejte na něj, jak tam sedí, to on za to může,“ ukázal na lesklé kolečko, pevně zaražené v gumě. Hřebík.
„Kde se tu vzal? Na dálnici.“ nechápala jsem, ale zachránce mě vyvedl z omylu. „Kdepak tady! Vůbec ne. Ten můžete mít v pneumatice už bůhvíjak dlouho. Nejspíš si ho vezete už z domova.“ Všiml si, jak jsem se lekla, a začal mě uklidňovat. Nepovedlo se mu to. Co kdyby se mi to stalo v zatáčce? Nebo na zmrzlé silnici? A hlavně – jak se tam ten hřebík dostal? Neparkuju přece v truhlářské dílně. Ty představy nešly vyhnat z hlavy. Takže jsem na tu policii přece jenom zašla. Přiznala jsem esemesky, zmínila jsem píchlé kolo, o nahaté fotce jsem raději cudně pomlčela.
Policista přikyvoval, zdálo se mi, že moc neposlouchá.
„Máte na někoho podezření?“ zeptal se posléze.
Pověděla jsem mu o Radkovi.
„A má k tomu všemu dotyčný nějaký důvod?“ chtěl vědět.
Co jsem měla říct? Připadala jsem si jako holka, která stojí ve sborovně a celá červená se snaží vysvětlit, že to okno nerozbila a všude kolem je podlaha plná střepů.
„Můžeme to všechno zaprotokolovat. Můžeme pana Ševčíka pozvat k podání vysvětlení. Ale víc se bez důkazů nebo bez konkrétního ublížení dělat nedá,“ shrnul mi to strážce zákona. „Takže, mám to sepsat?“ Zvedla jsem se a nechala ho tam se zaprášenou klávesn¬cí a bůhvíkolik dnů nemytým hrnkem kafe. Měla jsem smůlu, v té době ještě naše zákony nebyly na takovéhle šílence připravené. Dokud mě „dotyčný“ fyzicky nenapadl, nedalo se nic dělat. Dnes už je to naštěstí jinak, moje trápení, pronásledování, ze kterého jde strach, dostalo i jméno.
Stalking má svůj vlastní paragraf a policie může zakročit už v počátku, ve fázi esemesek a e-mailů. Před pár lety byla ale argumentem jenom modřina – nebo něco ještě daleko horšího. Když vás má na mušce neviditelný šílenec, můžete udělat spoustu věcí. Přestěhovat se. Změnit soukromé telefonní číslo i e-mailovou adresu. Dokonce i barvu vlasů nebo očí. Přestat chodit ven. Zrušit facebook, zmizet z internetu Ale rodiče nevyměníte – a čas od času se u nich musíte zastavit. Ani práci nemůžete jen tak nechat – zvlášť když se vám v ní docela daří a baví vás. A mí klienti by asi těžko chápali, kdybych se jim najednou ztratila z doslechu.
Vlastní řešení
Z úvah mě vytrhl zvuk, kterého jsem se v posledních dnech začala bát. Naštěstí je na druhém konci Pavlína.
„Něco pro tebe mám,“ vychrlila na mě do telefonu. „Napadlo mě, že potřebuješ vyplavit z těla endorfiny. Přijď v šest a vem si pořádné boty!“
Šla jsem, i když se mi nechtělo. Nechtělo se mi v ty dny vlastně nic. Pavlína ale měla pravdu. Jako ostatně skoro vždy. Hodina šlapání do pedálů v rytmu hudby mě příjemně probrala. Když jsem rozehřátá ze sprchy a ze spinningu vyběhla na chodbu, hrnul se k nám Golem v teplákách.
„Ahoj, Denisi,“ přivítala se s tou horou svalů Pavlína. „Jdeš s náma na kafe?“ Šel. A nezůstalo u kafe. V Denisově případě předsudek, že kickboxeři mají mozky jako naklepané řízky, neplatil. Vlastně jsem to o něm věděla už dávno, jen jsem zrovna neměla náladu na konverzaci. „Co je?“ všiml si Denis, jak jsem sebou nervózně trhla, když mi pípl telefon. „Ale nic,“ odbyla jsem ho. Za hodinu už to bylo venku: Radek, esemesky, hřebík v pneumatice a nakonec i ta nešťastná „svlečená“ fotka. „Tak tu bych zrovna chtěl vidět,“ zasmál se Denis, ale hned zas zvážněl. „Abys věděla, na co jsou kamarádi..Řekni mi, kde bych ho našel, a já s ním promluvím. Myslím, že pak už by mohl být klid.“
„Denisi! To nemůžeš! Takhle se to přece nedá řešit,“ vykřikla jsem, až do mě musela Pavlína pod stolem kopnout.
„Jsem kickboxer, ne nájemný vrah,“ zašklebil se Denis. „A ty si to ještě rozmysli. Ozvi se kdykoli. Na zbabělce, jako je on, domluvy neplatí.“
A pak spustil o nějakém mistrovství, které mě zajímalo míň než předloňská úroda brambor.
Trvalo mi to přesně sedmdesát dva esemesek. Takže tři dny.
„Chodí každou středu na kulečník. A vrací se kolem desáté,“ nahlásila jsem Denisovi. „Pošlu ti jeho fotku.“ Ještěže jsem je všechny nevymazala.
Zase jsem si připadala jako v detektivce. V poslední době se z toho stával na můj vkus nějak moc obvyklý pocit.
„Jasný,“ kývl. „Ničeho se neboj. Vezmu s sebou Toma.“ A zavěsil. Bylo pondělí. Do středy zbývaly dva dny.
A on se opravdu ozval, pár minut po půlnoci: „Jsem před domem, můžu na chvíli nahoru?“
Nespala jsem, jak bych mohla. Malá dušička, co ve mně celý den byla, se ještě víc scvrkla.
„Tak z jeho telefonu ti už žádná esemeska nepřijde. Ani nikomu jinýmu, řekl bych,“ pozdravil Denis.
„Co když to ale nebylo z Radkova telefonu?“ „Dal bych krk za to, že bylo,“ kývl Denis. Nevypadal, jako by se právě porval. „A neboj se pořád,“ zasmál se konečně. „Nezkřivili jsme mu ani vlásek. A už se na nic neptej,“ předešel mě. Tu nebeskou úlevu by na mně poznal snad i sněhulák. „Jestli chceš, zůstanu tu s tebou do rána,“ nabídl se Denis.
„Neboj, vyspím se na gauči v pokoji. A ty si vem prášek na spaní. Už teď vypadáš jak po pořádným flámu…“ Vlastně dodnes nemůžu s jistotou tvrdit, že za tím vším, co jsem prožívala, byl Radek. Ale po tom, co u mě zazvonil Denis se zprávou, že si s ním promluvil, už žádná esemeska se slovem na pět písmen nepřišla. Přítomnost osobního strážce jsem nakonec přijala ráda. Ale jen na tu jednu jedinou noc a ve vší počestnosti: nic víc mezi námi nezačalo. Denis, nejlepší kickboxer, jakého znám, se mi časem ztratil z dohledu. Nevím, co dělá, nezapomenu na něj ale nikdy. Na Radka ovšem taky ne. Tím jsem si naprosto jistá.
Komentář odborníka
PhDr. Dana Pařízková,
psycholožka, Praha
Vzkazy z lásky a nenávisti
Jako stalking označujeme úmyslné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které omezuje obvyklý způsob jejího života a ohrožuje její bezpečnost. Může se týkat kohokoli a motivy takového chování bývají různé. Mezi nejčastější pronásledovatele ovšem patří bývalí partneři. Neunesou pocit křivdy a roztrpčení z ukončeného vztahu a svou oběť, podobně jako s největší pravděpodobností Radek v tomto příběhu, vytrvale pronásledují, protože jsou přesvědčeni, že jim ublížila. A je vedlejší, zda tomu tak skutečně bylo, nebo je to jen domněnka ukřivděného partnera. Obtěžování těmto lidem přináší jakési zadostiučinění, pocit moci nad obětí a používají k tomu různé metody. Často se jedná o osoby psychicky labilní, s prvky nezralosti či agresivity.
Typické projevy stalkingu jsou právě opakované, ponižující, často výhrůžné dopisy, telefonáty, e-maily či textové zprávy. Výjimkou není ani fyzické pronásledování a ničení a poškozování věcí, které můžou někdy vyústit až v nebezpečnou situaci ohrožující život oběti. Pneumatika poškozená hřebíkem je toho příkladem. Ale i když nejde přímo o fyzické ohrožování, následky stalkingu mohou být velice zásadní. U oběti se stres ze stalkingu může projevit psychosomatickými obtížemi, nespavostí, úzkostí, depresí atp.
Pokud se člověk stane obětí pronásledování a obtěžování, měl by shromažďovat všechny důkazy, ale zásadně na útoky nereagovat, neodepisovat. Jediným řešením je svěřit se a neprodleně vyhledat pomoc. Kontaktovat odborníky, krizová centra, policii kvůli trestnímu oznámení a v případě přímého ohrožení volat linku 112. Ne vždy lze totiž situaci vyřešit vlastními silami a ne vždy mají tyto příběhy šťastný konec. Stalking se rozhodně nevyplácí zlehčovat nebo podceňovat!
Text: Alena Ducháčová
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy 4 / 2012
18. 4. 2012
