Autorka příběhů na nejrůznější témata, numeroložka a příležitostná kartářka Lea Raif nám dnes nechá nahlédnout do své spisovatelské kuchyně. Podělí se s námi o jedno ze starších zamyšlení, které bude – mimo jiné – součástí její připravované knížky.
Přirozený vývoj
Když jsem nedávno seděla na ošoupaném oranžovém gauči ve své pracovně, v uších sluchátka s jemnou hudbou, co měla můj mozek stimulovat k vyšší aktivitě, napadlo mne, jak prázdno v ten okamžik ve své hlavě mám.
Mé oči bezmyšlenkovitě bloudily ztichlou podzimní krajinou za šmouhatým oknem, až se zničehonic zastavily u pokroucených holých větviček šípkového keře. Tenké pruty na koncích obsypané zralými rudými šípky se s elegancí sobě vlastní neúnavně tyčily k šedivé obloze.
Hudba dohrála. Cítila jsem, jak mnou – od hlavy až po paty – prostupuje silně nakažlivá podzimní lenost. Víčka těžkla, myšlenky zvolňovaly. Zhluboka jsem se nadechla, rozhodnuta podlehnout volání podzimu.
„Mamííííí!“
Pronikavý hlásek mé dvanáctileté dcery ostře proťal ospalé listopadové odpoledne a jako tenisák se odrazil od oranžově vymalovaných stěn pracovny, aby prudce dopadl na membrány mých citlivých ušních bubínků. Takhle podzim rozhodně nevolá!
Má andělsky vyhlížející holčička, až po uši naložená ve vaně, se na mne nevinně usmála. Sdělila mi, že by si ráda svůj pobyt v zapařené koupelně obohatila ještě o audio zážitek. Sladce mne požádala, abych jí přinesla její, ani ne před rokem zakoupený, mobilní telefon. Z mého pohledu stále pěkný, funkční a zánovní přístroj, z pohledu už lehce pubescentního dítka zastaralý aparát, na hranici snesitelnosti.
Jak jsem tak hleděla na svou mokrou dceru…
… napadlo mne, jak relativní může být pohled na cokoli v životě i na život samotný.
Náhle mne zaplavila celá směsice pocitů. Od silného nutkání se hlasitě rozesmát, přes ohromující sílu mateřské lásky, až po zvláštní dojetí nad krásou a naivitou jejího mládí. Jako růžové poupě na šípkovém keři, co vás omráčí něžnou krásou a jemností, zároveň se ale můžete – při neopatrné manipulaci – nehezky popíchat o zahnuté trny. Poupě pak rozkvete v neodolatelný voňavý květ, aby následně, na sklonku léta, uzrálo v lesklý červený šípek plný chlupatých semen, potvrzujících jeho zralost.
Ona je růžové poupě. A já? Ještě stále rozkvetlá růže nebo už nabobtnalý červený šípek?
Ať tak nebo jinak, moc dobře si vzpomínám na své poupěcí období. Na rozporuplné pocity, které bylo někdy tak těžké zkrotit i ustát. Na otazníky a neuspokojivé odpovědi starších a zkušenějších. Na potřebu vymanit se ze zajetých kolejí a vyhledat vlastní zdroj poznání i síly z něj pramenící.
Semínko za semínkem, nastřádané zkušenosti, které tak činí zralý červený šípek tím, čím je. Plným a odolným proti mrazu, stálým za jakéhokoli počasí.
Dnešní děti jsou jiné než ty z předchozí generace…
Snažím se vší silou uvěřit, že je to v pořádku, ačkoli občas propadám lehké panice. Třeba ve chvíli, kdy mi dcera s vážnou tváří a cizím jazykem popisuje, co vše nutně potřebuje k tomu, aby byla šťastná. „Přirozený vývoj, mami,“ hlásí pokaždé, když si postesknu, že tohle tedy „za nás“ nebylo.
Ano. Přirozeným vývojem jsme se dostali až do bodu, ve kterém se nacházíme právě teď. Otázkou zůstává, zda směr, kterým jsme se vydali, je správný.
Jenomže – bylo vůbec na výběr?
Zaposlouchala jsem se do občasných hlasitějších výkřiků za zavřenými dveřmi koupelny a snadno tak rozeznala refrénovou část písně. Jako bych viděla sebe samu, snad jen o několik málo let starší než je dnes má dcera, a (bohužel) se shodným pěveckým nadáním. Moc dobře si vzpomínám na období pro život místy i nebezpečné, zároveň ale nutné a prospěšné. Dodnes na jazyku cítím omamnou příchuť zakázaných plodů a v nose mne zalechtá dráždivá vůně nepoznaného.
Prý největší pomoc, kterou můžeme svému dítěti nabídnout…
… je ta, když mu neprošlapeme cestu. Nabídneme kompas a naznačíme směr. Ochrannou ruku ale necháme pěkně schovanou v kapse. A pak už jen zpovzdálí pozorujeme, jak trnitou trasu si náš potomek zvolil. Protože, stejně jako v případě růžového keře, trny nemusejí nutně znamenat zlo. Vždyť je pouze na nás samotných, jak větvičku s růží uchopíme.
Otázkou ale zůstává, pro koho je taková cesta ve skutečnosti těžší…
Autorka: Lea Raif
Foto: Lea Raif
