Sluch je po zraku naším druhým nejvýznamnějším zdrojem zpráv z okolního světa. Spolu se zrakem jím vnímáme asi 98 % všech informací. Zvukové zprávy v podobě slov a příběhů jsou nesmírně důležité pro paměť historie národů, přičemž v minulosti hrály nepochybně daleko větší roli než dnes.
S příběhy převyprávěnými slovní formou z generace na generaci si posluchač spojoval vlastní vizualizace, a tím rozvíjel svůj vnitřní svět a fantazii. V současné době – v éře počítačových vizualizací, reklam, filmů a televize – už pro člověka představují daleko větší objem informací vjemy vizuální.
Schopnost slyšet a rozumět mluvenému slovu je podle starověkých mudrců ovládána ledvinami. V klasické medicíně je to možná nepochopitelné, ale přes emocionální souvislosti přesto vysvětlitelné.
Ledviny mají totiž co dělat s pocity nejistoty, strachu a úzkosti. V okamžiku, kdy je prožíváme, negativně ovlivňují naše mentální soustředění a koncentraci. V tomto stavu daleko hůře slyšíme a hlavně se obtížně soustřeďujeme na sluchovou informaci. Organismus jako by ve stresových situacích vypínal některé své mentální schopnosti, protože se soustřeďuje na zachování nezbytných životních potřeb. Bohužel v moderní společnosti zažívá člověk víc úzkostí, než je zdrávo, takže se stres stává součástí jeho každodenních pocitů.
Lidé se sklonem k obavám a strachu se daleko hůře učí cizím jazykům, nepamatují si příběhy, mnoho věcí potřebují slyšet několikrát, než jim porozumí.
Slovo, zvukové informace, které přicházejí k člověku z vnějšího prostředí, musí být nejprve „navnímány“, doslova načteny do paměti prostřednictvím sluchového ústrojí, aby se následně mohly stát uvědoměnými a pochopenými.
Sluchové ústrojí se skládá z vnějšího, středního a vnitřního ucha. Vnější ucho slouží jako akustický trychtýř k usměrnění zvuku. (Mnohá zvířata disponují schopností nastavit uši směrem ke zdroji zvuku tak, aby si jej zesílili.) Zvuk se tedy soustřeďuje do vnějšího zvukovodu a následně rozechvívá ušní bubínek (membrana tympani). Ten není pro přenos zvuku nepostradatelný, jeho poškozením však klesá schopnost vnímat nízké tóny.
Zvuk dále postupuje do středouší a rozechvívá sluchové kůstky – kladívko, třmínek a kovadlinku. Středoušní dutina je spojena s nosohltanem Eustachovou trubicí, prostřednictvím které dochází k vyrovnávání tlaku ve vnějším prostředí a ve středním uchu, aby ušní bubínek nebyl v důsledku tlaku pouze z jedné strany poškozen. Kostěný aparát středního ucha slouží také jako zesilovač zvuku. Pohyb bubínku je totiž řetězem kostí „koncentrován“ na nepatrnou plochu, což představuje asi třicetinásobné zvětšení síly kmitu.
Potom zvuk postupuje do vnitřního ucha, uzavřeného orgánu ve skalní kosti, části kosti spánkové. Zde je uložen vlastní sluchový orgán s receptory – blanitý hlemýžď (kochlea). Uvnitř hlemýždě se nachází Cortiho orgán s vlastními sluchovými receptory. Těmi jsou vláskové buňky, které vystýlají membránu uvnitř kostěného hlemýždě. Membrána Cortiho ústrojí je „naladěna“ na různě vysoké tóny. Začátek hlemýždě vnímá vysoké tóny, jeho konec – vrchol – tóny hluboké. Takto zpracovaný zvuk je pak veden osmým hlavovým nervem do příslušných částí mozkové kůry, kde je informace rozpoznána a uložena (zapamatována).
Vnitřní ucho nezpracovává pouze zvuk, ale je také významným orgánem pro udržení rovnováhy těla. Rozhodující význam pro vnímání polohy těla a jeho pohybu mají čidla v tzv. vestibulárním ústrojí. Poruchy rovnováhy proto často souvisejí s toxiny usazenými ve vnitřním uchu.
Chce-li si člověk vylepšit svou paměť a schopnost rozumět, měl by se věnovat zejména svým ledvinám. Detoxikovat je, a tak se zbavit stresu. K tomu mohou sloužit například preparáty Joalis UrinoHelp a Joalis Streson.
Toxiny, které v sobě nesou ledviny, nemají vliv jen na sluchové ústrojí člověka, ale podle tradiční čínské medicíny souvisejí také s klouby a jejich bolestivostí – zejména s koleny, dnou a stavem kostí. Vyvolávají také gynekologické problémy u žen a opakované záněty močového ústrojí. V psychické oblasti jsou spojovány s perfekcionalismem, kdy chce mít člověk stále všechno uklizené, srovnané a pod kontrolou, což samo o sobě je již stresující, neboť v reálném životě takové dokonalosti nelze dosáhnout. Lidové rčení „nech to plavat“ je oním uzdravujícím obrazem, který pomáhá zbavit se přehnaných ambicí a představ o dokonalém světě a umožňuje člověku pochopit a přijmout denní realitu.
Autor: Ing. Jelínek
Foto: Joalis
30. 8. 2011
