Nedávno jsem četla zajímavou knihu o muži, který hledal (a také nalezl) sebe sama. Na takové příběhy dnes narazíte na každém rohu. Knihkupectví jsou jich plná a internet přesycen.
Nakonec, proč ne? Většina z nás se přeci ráda začte do poutavého vyprávění se šťastným koncem. Získá tak naději, že ještě není všechno ztraceno. Že každý život má nějaký smysl a potenciál, a i přes dočasnou marnost dojde ke svému naplnění.
Amen, hodilo by se možná říct…
Ale zpět ke knize. Ne, nemějte obavy. Ten příběh vám teď vypravovat nebudu, přestože byl opravdu velice inspirativní a vedl mě k zamyšlení nad smyslem mých dnů. Jistě. Kniha splnila své poslání.
Já bych se s vámi ale chtěla podělit o jeden dílčí postřeh, který mi přišel na mysl někdy v polovině čtení. Hlavní hrdina debatoval se svou postarší tetou na – jak jinak – důležitá životní témata.
Teta, manželé a expedice
Teta byla velice moudrá žena, spokojená ve své přítomnosti. Za sebou tři naprosto rozdílná manželství a několik archeologických expedic. S mírnou nadsázkou lze prohlásit, že každé jednotlivé manželství se dá k takové ‚vykopávací‘ expedici pěkně přirovnat (míněno samozřejmě ve smyslu objevování něčeho, nikoli vykopnutí někoho, ačkoli…). Vždyť také máte dosud neprobádaný terén a spoustu příležitostí i času k odkrytí pokladů, uvězněných hluboko pod povrchem. Jakou hodnotu ovšem budou mít právě pro vás konkrétně, je čistě individuální záležitost.
Hrdinově tetě nechyběla moudrost ani vtip. Na – často pochybovačné, a mnohdy až nudně pragmatické argumenty svého synovce – reagovala s nakažlivou lehkostí a přirozeně milou samozřejmostí. Zdánlivě složité vysvětlovala prostě, až jste se nakonec začali podivovat nad tím, jak jednoduchý život ve skutečnosti je, anebo spíš může být.
Jednou, už si úplně nevybavuji tu situaci, zmiňovaný mladý muž cosi zcela kategoricky zamítl se slovy:
„Ne, to nejde! Každý přeci ví, že to nejde!“
Vždy klidná a vyrovnaná tetička se zajímala, konkrétně proč by to nemělo jít. Chtěla slyšet nějaký hmatatelný argument, osobní zkušenost, která vedla synovce k tak pevnému přesvědčení o nemožnosti danou věc vykonat. Uspokojivé odpovědi se samozřejmě nedočkala. Nato začala synovci vyprávět o jednom pokusu, který kdosi kdesi učinil. Týkal se právě našich neochvějných přesvědčení o nejrůznějších záležitostech.
Hra…
Tehdy prý najali skupinu herců, aby oni sami zahráli, že se herci teprve chtějí stát. Zinscenovali malý konkurz na nějakou roli a pustili mezi ně člověka, který – jako jediný – na domnělý konkurz doopravdy přišel. Nechali je v uzavřené místnosti a poté začala hra.
Jeden z aktérů vyřkl nějaký opravdový nesmysl. Skutečnost, kterou každý z účastníků znal a věděl, že to, co padlo, je hloupost. Ten jediný neherec po chvíli zareagoval přesně podle plánu a začal dotyčného přesvědčovat, že nemá pravdu. Jenomže k herci s (ne)pravdou se přidali i další aktéři pokusu a začali přesvědčovat dotyčného neherce, že ten, kdo se mýlí, je jedině on sám. Nesmyslně argumentovali jeden přes druhého, aby nakonec dotyčný nešťastník naprosto otočil a také on sám byl skálopevně přesvědčen o pravdivosti onoho nesmyslu.
Pod masivním nátlakem svého okolí tedy během pár chvil přijmul za svou pravdu to, čemu se zpočátku vysmíval jako úplné hlouposti.
A právě to mě zaujalo!
Začala jsem přemýšlet o tom, na jak pevném základě jsou mnohdy postaveny naše pravdy. Skálopevná přesvědčení o něčem, co nás v konečném důsledku třeba i opakovaně brzdí v dalším rozletu a brání pohybu vpřed. Jak moc jsme ovlivnitelní svým okolím a jeho pravdou, kolik potřebujeme k tomu, abychom dočista změnili názor.
Abychom uvěřili a byli schopní hájit i ten největší nesmysl v přesvědčení, že když si to myslí většina kolem, bude to zaručeně pravda…
A čím tedy dnešní zamyšlení ukončit?
Nejspíš ničím převratným – z mého pohledu ale velice cenným – zjištěním. Mně osobně výše popsaný příběh hluboce motivoval k tomu, abych se neméně hluboce zamyslela nad vlastními pravdami a dogmaty, která považuji za neměnná, a tedy neohrožená.
Základní sdělení výše uvedeného příběhu totiž – podle mne – nespočívá v tom, aby ukázal, jak snadné je přesvědčil někoho o zcela evidentním nesmyslu natolik pevně, že je poté sám ochoten šířit dál jeho slávu; nakonec se to může přihodit i opačně – tedy vyměnit nesmysl za pravdu.
Já to celé vnímám spíš jako jemné upozornění na skutečnost, že některé věci tak nějak a priori odmítáme, resp. nepřipustíme jinou schůdnou variantu a možnost řešení, aniž bychom to doopravdy zkusili.
A to jenom proto, že jde o všeobecně zažitou pravdu. Přicházíme tak možná o spousty zajímavých příležitostí a o poznání, jak obdivuhodně barevná a neodolatelně voňavá záležitost náš život je, resp. může být.
A to je, myslím, docela škoda…
Autorka: Lea Raif
Foto: Soukromý archiv
