Stojím v patře a opírám se o zábradlí. Čekám, jestli ho ještě zahlédnu. Vrátnicí prochází hodně lidí, je půl páté, polovina budovy bude za chvíli prázdná.
On bývá v práci mnohem déle, ale vím, že dnes má odejít dřív. Polije mě horko, dneska už poněkolikáté. Vždycky, když si uvědomím, co se dneska stalo. Přivřu oči, abych se s tím mohla znovu potěšit, vybavím si, jak mi připadalo zvláštní vidět ho tak zblízka, jeho oči vypadaly světlejší a levé obočí trochu hustší než pravé.
A znovu to horko po celém těle, které vystřídá stejně intenzivní mráz, je to slastně bolestivý pocit, po kterém ze všech pórů vyvstane pot, aby hned zase klesnul.
Na pokožce zůstane chlad a na tvářích horkost. Otevřu oči a uvidím ho přímo před turniketem, kam přikládá průkazku, aby mohl projít. Je převlečený, má čistou košili a přes ruku s kufříkem přehozené hnědé sako.
Někdo na mě promluví. Hlubší ženský hlas. Trhnu sebou.
„Jdeš domů?“
Co na to odpovědět? Myslím na to, jak si před pár hodinami dal jednou rukou vlasy za ucho a čekal, co mu odpovím.
„Ne, ještě ne. Teda jo, za chvíli.“
„Mám na tebe počkat? Šéf už dneska šel, tak půjdu taky dřív.“
Vím, kdo je její šéf. Znovu sebou trhnu. Ona si toho nevšimne, protože mě chytne za ruku a trochu se přikrčí. „Hele, támhle zrovna jde! Uf, jsem z něj na nervy.“
Obě se díváme za stejným mužem, který prochází hlavními dveřmi. Odpověděla jsem mu ano.
„On se vrací, musím zpátky. Ahoj!“
Dívám se za ní, běží do své kanceláře a přemýšlím. Opravdu se ho tak bojí? Věděla jsem, že není zrovna oblíbený. Ale tohle mi připadalo přehnané.
Teď mám malou chvilku na to, abych si rozmyslela, co udělám já. Mám se schovat, aby to nevypadlo, že na něj číhám?
Pak si vzpomenu, jak jsem vyhledávala záminky k tomu ho potkat. Uhladím si vlasy a zatáhnu břicho. Odvážně se přiblížím ke schodům, kde by se měl za chvilku objevit.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
