Teď už odchází, otevře jedny dveře na konci chodby a zmizí v nich. Nechá je pootevřené. Rozhodnu se na něj počkat, řekl přece, že si jenom něco zapomněl.
Ještě nechci, aby dnešek skončil. Je to přece náš šťastný den. Jdu směrem, kterým odešel, pokouším se zachytit stín vůně, která k němu patří. Zastavím se u těch pootevřených dveří.
Kancelář má jako většina dalších předpokoj s místem pro sekretářku, ze kterého se prochází do dalších třech místností. Nakouknu skulinou ve dveřích, ale nikoho nevidím. Poodstoupím ode dveří a zaslechnu kus hovoru, zřejmě nechal pootevřené i další dveře. Zaposlouchám se. Je to jeho hlas. Nikdy jsem ho neslyšela na nikoho mluvit, jenom na chodbách, kde bylo víc lidí, a to nebylo možné se ani dohadovat, o co šlo.
Vím, že se často tváří nepříjemně, ale tón jeho hlasu mě teď přesto zarazí. Je výhrůžný, arogantní, urážlivý. Uslyším ženský hlas, pak oba hlasy najednou, blíž než předtím. Dám se na ústup, chci se schovat za dva metry vzdálený roh na konci chodby. Zaslechnu prásknutí vnitřních dveří a pak ho říct něco neuvěřitelně sprostého. Zajíknu se, ukrytá jenom kousek od něj. Bouchnou druhé dveře, po podlaze se rozlehnou jeho kroky. Vykouknu ven, musím se přesvědčit, že to byl opravdu on.
Vidím ho zezadu, jednou rukou si dává vlasy za ucho, je to jeho osobité gesto, nevědomý pohyb, který mě tolikrát rozrušil. Když zmizí na schodech, ještě dlouho stojím na místě. Uvědomím si, jak divoce mi buší srdce, jak rychle dýchám skrz pootevřené rty. Připadám si zase znovu směšná. Všechno kolem mě varovalo.
Proč jsem tak překvapená? To já jsem se rozhodla, čemu budu důvěřovat. Komu. Zhluboka se nadechnu a zase se vydám směrem, kterým šel on. Mám pocit, že tentokrát skutečně cítím vůni, kterou tady zanechal, je to jako kdybych procházela částí jeho osobnosti, ale je mi to málo a já se obávám, že je úplně jedno, co jsem právě zaslechla.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
