Celá věc se podivně vleče. Všichni zaměstnanci byli vyslechnutí, technici pročenichali celý hotel a pořád nic. Jak se může taková věc nakonec uzavřít?
Ačkoliv to normálně nedělám, postavím se v kavárně naproti policejní stanici do fronty. Potřebuju se nějak odměnit. Ve dveřích se skoro srazím s tím mladým vyšetřovatelem. Vypadá to, že mě docela rád vidí. Podrží mi dveře.
„Děkuju vám. Uvidíme se za chvíli.“
Po tváři mu přeletí stín a veškerá moje radost ze setkání je pryč. Už se v něm zase nevyznám.
Na stole stojí dva stejné kelímky s kávou. Mraky venku se na chvíli rozestoupí a do místnosti se vetře pruh jasného světla. Dopadne na naše ruce, které se právě natahují po kávě. Asi si toho taky všimne, protože se pousměje.
„Asi jste nevěděla, že měla vaše kolegyně s vaším přítelem půl roku poměr?“ Poměr? Kdo takhle dneska mluví.
„Ne, říkala jsem vám, že jsem ani nevěděla, že se znají. Řekla mi to až po tom všem.“
„A co vám na to řekl?“
„Na co?“
„Vy jste se ho na to nezeptala, když jste se to dozvěděla? Na to, odkud a jak dobře se znají?“
„Ne, nezeptala.“
Nevěřícně se na mě podívá. „Ale proč?“
Odpovím po pravdě. „Já nevím.“
Ještě chvíli na mě zírá. „Pán vede opravdu zajímavé vztahy. Víte, že ho v minulosti dvě ženy nahlásily kvůli obtěžování? Jedna se s ním rozešla a on jí pak rok otravoval dopisy, telefony, pořád ho někde potkávala. Ta druhá ho odmítla a on jí přitom pořád volal a psal, číhal na ní, sledoval jí. Obě to pak stáhly, ale nevypadá to jako náhoda, viďte.“
Martin? Copak by to měl takový člověk za potřebí? Je chytrý a pohledný.
„A Marie?“ „Co je s ní?“ „Taky jí po rozchodu obtěžoval?“
„To nevím, teď s ní mluví kolega. Ale minule prý řekla, že se o něm nechce bavit.“
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
