Ačkoliv věděl, že přijdu, dlouho neotevírá. Když chci znovu zazvonit, dveře se konečně otevřou.
Samozřejmě jsem měla určité obavy z toho, jak mě přijme, ale jeho výraz je netečný. Nadšeně nevypadá, ale to je tak všechno, co bych dokázala z jeho pohledu vyčíst.
„No tak pojďte dál.“
Nechá mi otevřené dveře a sám jde dovnitř bytu. Zavřu za sebou a zuju si boty. Je tu docela chladno, na věšák si neodložím nic a následuji ho do obývacího pokoje.
„Nestihnul jsem uklidit.“
Sedne si ke stolu u okna a na mě kývne, abych se posadila naproti. Není tu vyloženě nepořádek, ale čisto taky přímo ne. Navíc je tu něco cítit. Nahlédnu do kuchyňského koutu, nevidím špinavé nádobí ani zbytky po vaření. Asi tu smrdí odpadky nebo špinavé oblečení někde v koutě? Odkašle si a sáhne po krabičce cigaret.
„Rozmyslel jsem se. Nemůžu vám pomoct.“
Škrtne zápalkou a poprvé si potáhne. Dostanu na tu cigaretu chuť, ale ovládnu se.
„Před chvílí jsme spolu mluvili. Souhlasil jste.“
Podívá se na mě a vyfoukne kouř stranou. Taky se mohl zeptat, jestli mi nebude vadit, když bude kouřit.
„Nerad řeším věci po telefonu. Nedokážu se u toho racionálně rozhodovat.“
Nakonec já jsem u něj doma. Proč by se mě měl dovolovat.
„Snad byste se mohl aspoň podívat na to, co už jsem stihla nashromáždit. Jsem si jistá, že by to pro vás nebylo až tak náročné. A je to přece váš obor.“
Odklepává popel do skleněného popelníku a trochu mu upadne na dřevěný stůl. Všimnu si, že má rukáv od trička trochu špinavý. Nesmrdí to nakonec on? Vlasy za ušima působí mastně.
„Nemám čas. To, že jsem z ústavu odešel neznamená, že nemám co dělat. Neposlal vás nakonec Klimeš? Ten je neustále přesvědčený, že se tu válím v depresi. Píšu, ale to nikdo nebere na vědomí.“
Začnu být nervózní. Nevypadá jako někdo, kdo by se nechal přesvědčit. „Pana Klimeše jsem neviděla přes dva měsíce. Ale Jana Berková…“
Rozčileně vstane a zamáčkne zbytek cigarety. „Berková! Ta už by měla jít do důchodu a malovat ty svoje zvěrokruhy. “
Chtěla bych namítnout, že kolegyně Berková se nezajímá o astrologii, ale o astronomii, na půdě má drahý dalekohled a pokud vím, horoskopy ani nečte. Ale usilovně přemýšlím, jak z téhle návštěvy vytěžit alespoň něco. Zatímco napouští vodu do rychlovarné konvice, vytáhnu desky ze své pracovní tašky. „Nepodíval byste se aspoň na moje fotky? Skutečně si myslím, že to stojí za pozornost.“
Beze slova si připraví čaj a teprve když si ho přinese ke stolu a zapálí si novou cigaretu, bez velkého zájmu se natáhne na malou hromádku fotografií, kterou jsem vyndala. Listuje příliš rychle, přesto se v jednu chvíli zarazí a pak se na mě podívá. „Kdy jste tam byla?“
„Minulý týden.“
Znovu se skloní nad obrázkem, který ho zaujal. „Zvláštní, opravdu zvláštní…“ Atmosféra v místnosti je najednou úplně jiná. Takové to je, když narazíte na někoho spřízněného. Přisunu se blíž k němu.
„Vidíte tyhle tahy? Naprosto jedinečné.“
Přikyvuje. Ještě několikrát projde všechny fotky, dokonce si je vezme blíž na světlo. Než mi je podá, zadívá se chvilku z okna.
„Pomůžete mi?“
Výraz se mu změní. Prohlíží si mě teď úplně jinak. Pocítím zvláštní vzrušení.
„Bohužel, nejde to.“ Znovu vstane a už se na mě nepodívá. „A teď mě omluvte, musím se vrátit k práci.“ Hlavou kývne směrem k hromadě papírů na druhé straně stolu.
Mlčky si sbalím věci a jdu se obout. Chci bez pozdravu odejít, ale zaslechnu jeho kroky.
„Ale něco mě napadlo, teď na to vážně nemám čas, ale zavolám vám.“
Přikývnu a vezmu za kliku. Když za sebou zavřu a podívám se na jmenovku vedle dveří, uvědomím si, že návštěva nedopadla nakonec špatně. Každopádně něco začalo. Seběhnu schody do přízemí.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
