„Dala byste si něco? Čaj, kávu?“
„Děkuju, ráda. Čaj, prosím.“
Posadím se do křesla. Něco se tu změnilo. Ani minule tu nebyl nepořádek, ale je tady zřejmě čistěji. Zatuchlý vzduch nahradila vůně vypraného prádla, které jsem zahlédla na sušáku v ložnici. Podlaha se leskne.
„Sladíte?“
„Ne, děkuju.“
Na stolek přede mnou postaví dva šálky a nalije do nich černý čaj z konvice. Pak se usadí do křesla naproti mně. Chtěla bych se hned napít, je mi chladno, ale spálila bych si jazyk. Přetáhnu si rukávy svetru přes zápěstí jako vždycky.
„Jste nervózní? Nebojte se, za chvíli vypadne.“
Kývne hlavou k muži, který dělá něco na počítači v rohu pokoje. „Zlobí mi počítač. Sám si s tím neporadím.“
„Ne, to je v pořádku, je mi jenom trochu zima.“
Jako kdyby se vylekal. „Mám zavřít okno?“
Přikývnu, on už vstal, aniž by čekal na mou odpověď, a došel k balkonovým dveřím otevřeným na ventilaci. Přibouchne ho a otočí klikou. Znovu si sedne. Prohlíží si mě. Mám na sobě obyčejné džíny a světlý svetr, nic, co by stálo za prozkoumání. To on je o něco lépe oblečený než minule, ale to nemohlo být tak těžké, tehdy mě přivítal v domácím oblečení, které už něco pamatovalo. Ale ta náhoda stojí za povšimnutí. Má džíny a svetr v podobném odstínu béžové jako já.
„Tak dobře. Rád bych se ještě podíval na ty fotky, pak vám ukážu, co se mi podařilo zjistit. Máte je u sebe?“
„Ano, vytiskla jsem všechno, co mám už z dřívějška, minule jste viděl jenom něco.“
Vyndám ze své tašky velké desky. Zavadím při tom o popruh a celá taška se rozevře. Na zem vypadne většina jejího obsahu. Peněženka, rtěnka, klíče s přívěskem plyšového medvídka. Položím desky na stůl a drknu do svého hrnečku. Trochu čaje se vylije na podšálek a na stůl.
„Promiňte.“ Skloním se k tašce, abych vyndala balíček papírových kapesníků. Když je konečně najdu, dva vytáhnu a rozložím je po hnědé louži na stole a osuším stůl. Zmuchlané vlhké kapesníky pak odložím vedle konvice a opřu se do opěradla.
Celou dobu mého zbrklého počínání mě beze slova pozoroval. Podívám se do rohu, přítomnost někoho cizího mi najednou začala vadit. Můj pohled ho upoutá a natočí se stejným směrem.
„Už s tím budeš hotový?“ Odpovědí mu je otrávené povzdychnutí. Vyndám z desek balíček fotografií a podám mu je přes stůl. Chvíli se jimi probírá.
„Pojďte, vezmeme si to na lepší světlo.“ Zvedne se a dojde ke stolu u okna. Než se k němu přidám, zkusím se napít čaje. Nádherně voní. Zachytím pohled od počítače. Chtěla bych se zamračit, protože už ho mám dost, ale proti své vůli se usměju. Mužská společnost je zvláštní. Obtěžující i příjemná. Odložím čaj, zvednu se a upravím si svetr přes boky.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
