Vyjdu na terasu, která je plná lidí. Stromy jsou ověšené rozsvícenými žárovičkami a zahrada voní létem. Je to nádherná noc.
Chystá se půlnoční překvapení. Rozhlédnu se po ostatních, někteří už jsou unavení, ale většina dychtivě vyčkává. Nikde ho nevidím. Pak se ke mně někdo přitočí. Ucítím slabou vůni, která je mi povědomá a důvěrnou atmosféru, ve které se cítím dobře. Vedle mě stojí Martin a poprvé vypadá trochu nesměle.
„Nedošlo mi, že tu bude tolik lidí.“
V tu chvíli pochopím svůj velký omyl. A kdo byl autorem toho vzkazu.
Ráno je stejně svěží jako včerejší den. Protože jsem šla spát brzy po půlnoci, vstávám mezi prvními. Potichu vstanu, abych nevzbudila zmožené kamarádky.
Jedna tu chybí, patrně šla spát jinam. V koupelně se umyju a převléknu a zamířím do jídelny. Vypadá to tu jako po výbuchu. Hostitelka si taky přivstala, a právě v kuchyňském koutě likviduje tu největší spoušť. Rukama ve žlutých gumových rukavicích shrnuje z pultu tu největší špínu do plastikového pytle. Vesele si prozpěvuje, a když mě zahlédne, srdečně mě pozdraví. Nenechá mě jí pomoct a vyžene mě na zahradu, abych se tam nasnídala.
Natočím si vodu a bosá projdu balkonovými dveřmi na terasu. Už zase mi naskočí husí kůže. Ale tentokrát kvůli někomu jinému. Včera jsem odtud utekla jako malá holka. A už teď toho lituju. Stejně jako včera se vydám do zahrady. Židle jsou srovnané, nedopalky z bazénu jsou pryč. Na sušáku se suší vyprané prádlo. Je to známý, uklidňující pohled. Napiju se vody a zbytek ze sklenice vyliju rozmáchnutým pohybem na trávník. Otočím se.
Na terase stojí ten, na kterého právě myslím. Snad jsem mu neublížila natolik, aby zapomněl na tu romantickou náladu, ve které mi napsal ten tajemný vzkaz. Ale usmívá se. A zdraví mě svýma veselýma, důvěrnýma očima. V životě nestačí mít nad vším kontrolu. V životě je potřeba především radost. Usměju se a vyrazím směrem k němu.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
