Ne. Není to žádný krasavec, ale jako jeden z tisíce musí mít zrovna on rovné a bílé zuby. Hlavou mi proběhne představa, že mě kouše do rtu. Olíznu se.
„Nechcete vzít tu tašku? Vážně vypadáte hrozně.“
„To vám děkuju za upozornění.“ „Tak jsem to nemyslel. Dejte sem tu tašku!“
Už zase vypadá rozzuřeně. Vytrhne mi tašku z ruky. Ucítím ho. Jak může vonět někdo, kdo celý den pil v horku jedno pivo za druhým?
„Pojďte.“ Otevře dveře z terasy a dá mi v nich přednost.
Jdu ztěžka, každý krok mi duní v hlavě, po celém těle mě svědí pot.
„Pomůžu vám.“ Ucítím jeho levou paži kolem pasu. Je to lehký dotek, ale já se najednou cítím v bezpečí. A cítím, že si přeju, aby cesta k mému pokoji trvala dlouho. Dovede mě až ke dveřím. Pořád se tváří podrážděně.
„Je ti blbě? Nejspíš máš úpal, jsi úplně spálená.“
Jak to se mnou mluví? Zlehka se dotkne mojí pravé ruky. Usyknu a odtáhnu se.
„Promiň. Nemám zavolat doktora?“
„Ne!“ „Ne?
Tak ti dojdu pro nějaký léky, zeptám se, co s tím.“
Nechci, aby odešel. „Tak dobře.“ Počká, až si odemknu, a položí moji tašku za dveře. „Za chvíli jsem zpátky. Třikrát zaklepu.“
„Děkuju.“ Zamknu za sebou a snažím se přemýšlet. Nic moc nevymyslím. Pokoj je uklizený. To já se musím dát trochu do pořádku. V koupelně si sundám brýle a svléknu se. Nevypadá to tak hrozně. Opatrně se osprchuju, učešu si mokré vlasy a obléknu si dlouhé volné tričko. Koleno si zalepím náplastí. Pak si sednu na postel a čekám. Kde je tak dlouho?
Konečně slyším trojí zaklepání. Pomalu se zvednu. Cítím, že tohle je nějaký rozhodující okamžik. Nikdy jsem nic takového necítila. Možná, že právě teď se změní celý můj život. Pokud se tedy nezměnil už ve chvíli, kdy jsem ho uviděla ležet hlavou dolů v bazénu. Odemknu a otevřu dveře.
Na hlavě má černý šátek a na sobě čisté tričko. Zřejmě je i osprchovaný, cítím šamponovou vůni. Ustoupím o krok, aby mohl vejít. Na stolek proti posteli položí nějaký kelímek. Sednu si na postel a z rozpaků se napiju z láhve vody, kterou jsem měla u postele. Vezme kelímek zase do ruky a sedne si ke mně. Prohlíží si mě. Moje téměř nahá stehna, náplast na koleni, spálené paže, mokré vlasy.
„Máš si jít lehnout. Dát si studený obklad. A hodně pít. Tyhle tablety si máš vzít, kdyby to do noci nepolevilo.“
„Kdo tam byl?“ Skoro té otázky zalituji.
„Ten tvůj krasavec.“
„Řekl jsi mu, že je to pro mě?“
Chvíli mlčí. „Ne.“
„To je dobře. Určitě by sem chtěl jít otravovat.“
Cítím jeho pohled. „Tak si lehni.“
Lehnu si a on mě chce přikrýt.
„Nezakrývej mě. Je mi vedro a není mi to na rukou příjemný.“
Zamyslí se. „Neměla by sis to něčím namazat?“
„Nechci se toho vůbec dotýkat.“
Zase přemýšlí. „A kdybych tě namazal já?“
Teď se zamyslím já. „Tak dobře. V koupelně na poličce je krém.“
„Donesu ho. A udělám ti ten obklad.“
Než se vrátí, ještě se pořádně napiju a svléknu si tričko. Jsem chvíli úplně nahá. Skoro se mi z toho vědomí roztřesou ruce. Rychle si lehnu na břicho a přikryju se po pás prostěradlem. Uslyším ho za sebou.
Sedne si ke mně. „Tak jdeme na to.“ Ucítím lehký, chladivý dotek. „Dobrý?“ „Dobrý.“ „Nebude to tak hrozný, to zhnědne.“
„No nevim.“
Jeho prsty na mých zádech. Je to tak příjemné. Vzrušující. Znepokojivé.
„Hotovo. Teď ti dám ten obklad.“ Strnule ležím ve stejné poloze.
Uchichtne se. „Můžeš si sednout. Nebudu se dívat.“ Opravdu se otočený dívá do země. Výmluvně se šklebí.
Rychle seberu z podlahy tričko a obléknu si ho. Lehnu si na záda a přikryju si nohy.
„Můžeš.“
Otočí se. Usmívá se. Přes čelo mi položí mokrý ručník.
„Moc děkuju.“
Dívá se na mě. Už se neusmívá.
„Nemáš zač.“ „Už se se mnou neotravuj.“
„Ne, počkám, než usneš.“
„To může trvat.“
„Mně to nevadí.“ Rozhlédne se po pokoji. „Vždycky jsi takhle pořádná?“
„Asi ano.“ Natáhne se na noční stolek. „Nechceš, abych ti četl?“
„Tak jo.“
Rozsvítí lampičku a vezme ze stolku knížku. Má krásný hlas. Pomalu se propadám do měkké matrace. Než usnu, zdá se mi, že mě hladí po ruce.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
