Nemohla jsem dlouho usnout, v hlavě jsem měla příliš velký zmatek na to, abych si mohla odpočinout. Když mi ráno zazvonil budík, byla jsem dlouho zmatená.
Pak jsem se rozpomněla a po dlouhé době se mi vrátila dobrá nálada. Třeba se všechno obrátí. Třeba si opravdu uvědomil, jak mu chybím. A jak mě potřebuje. Když mě potřebuje pro další společnou práci, můžeme se časem zase sblížit. A tentokrát už nebudu dělat takové chyby.
Pečlivě se líčím a v jednu chvíli se v myšlenkách zarazím. Stačilo by mi to tak, jak to bylo dřív. Hlavně abych byla s ním. Chci aspoň tu jednu malou část života, kterou by mi byl ochotný dát.
Včas dojedu do práce a na parkovišti se stereotypně podívám, jestli uvidím jeho auto. Ale když ho zahlédnu, nepocítím tu obvyklou směs radosti a nervozity, dotkne se mě neznámý pocit klidného štěstí, že ne vždycky všechno musí být tak, jak jsme si je plánovali, a přesto můžeme být nakonec šťastní.
Ještě než dojdu před hlavní vchod ústavu, všimnu si hasičského vozu. Ve svém zamyšlení tomu nevěnuju moc pozornosti, ale čím víc se blížím, tím je mi jasnější, že se stalo něco vážného. Z horních pater se valí oblaka šedého kouře. To nevypadá na cvičný poplach.
Doběhnu k davu, který zabírá vchod a zaslechnu houkání sanitky. Co se mohlo stát? Z budovy vyběhne vysoký muž v hasičské uniformě a důrazně naviguje zmatené zaměstnance, kteří se snaží dostat dovnitř. Zatarasím cestu jednomu muži, který se davem prodírá na druhou stranu.
„Prosím vás, co se stalo?“
„Ve druhým patře v laboratořích něco bouchlo.“
„Ježíšikriste!“
Přes hustý kouř se snažím odhadnout, ze kterých oken se valí. To snad není pravda! V panice se snažím co nejrychleji dostat ke vchodu, ale takových lidí je tady víc. Narážím do těl před sebou a v jeden moment se dav jako jedna velká vlna prohne směrem ke mně a odstrčí mě několik metrů stranou.
Někdo přinutil lidi k rozestupu, aby mohli projít zdravotníci s nosítky. Třeštím oči do štiplavého kouře a snažím se rozeznat tři postavy, které jsou postupně vynášeny ven. Na okamžik si představím jeho poraněnou tvář a něco jako kdyby mě zlehka udeřilo do temene, záchranky houkají čím dál hlasitěji, před očima se mi v dusivém kouři točí rudá a bílá kola a pak je najednou tma.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixaby
