Hned jak jsem se probudila, vzpomněla jsem si na včerejší večer. Šťastně jsem se usmála a zachumlala se ještě na chvíli do vyhřáté přikrývky. Je to jako splněný sen.
Protáhnu se a vstanu z postele. Ale ještě než se stihnu osprchovat a obléct, přijdou první obavy. Mně se takové věci nedějí. Je to příliš rychlé a snadné. Sklesle zamykám dveře bytu. Nedokážu si užít ani tu trochu štěstí, která na mě výjimečně zbyde.
Než dojdu do práce, začnu věřit na zázraky. Stojí před hotelovou budovou a v ruce drží květiny a papírový sáček. Vběhnu mu do náruče.
„Co tady děláš?“
„Nesu ti snídani.“
Zabořím mu hlavu do ramene.
V recepci nikdo není, není to úplně neobvyklé, ale přesto mě to naštve. V kuchyňce natočím vodu do vázy a přinesu jí na recepci. Za jeho pozorného pohledu do ní naaranžuju bílé růže a postavím je na pult.
„Budou ti dělat radost několik dní.“
„Moc děkuju. Posaď se, donesu talířky a najíme se spolu.“
Posadí se a já se vrátím do malé kuchyně za recepcí. Když jsem zpátky s nádobím, stojí už zase na nohou a tváří se nervózně.
„Promiň, neuvědomil jsem si, že už je tolik hodin. Musím běžet.“
Políbí mě na tvář. Nastavím mu rty a konečně mě dneska poprvé pořádně políbí. Pak už popadne tašku a je pryč. Dívám se za ním a spokojeně si začnu rovnat věci na stole. Je tady zase neuvěřitelný nepořádek. Moje kolegyně chodí pozdě, odchází dřív, věčně z práce odbíhá, a ještě je to příšerná bordelářka. Uklidím celou recepci a můžu se konečně v klidu najíst.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
