Sotva se přivítá s policisty, překvapí mě řadou věcných poznámek.
„Vedle v tom obchodě mají kamery, které zabírají i kus našeho vchodu. Každý, kdo sem vešel od té doby, co jsem odcházela, až do okamžiku, kdy jsi zjistila, že jsou peníze pryč, bude na záznamu.“
Policisté působí dojmem, že tedy není téměř co dalšího řešit a začnou se zvedat k odchodu. Ten mladý se se mnou zdvořile rozloučí a připomene, kam máme zítra ráno přijít i s naší třetí kolegyní.
Marie se posadí na židli a já si přisednu na kraj stolu. Podívá se na mě a zdá se mi, že se jí trochu třese brada.
„To je průšvih.“
„To teda je.“ Otočíme se po hlase.
Obě vidíme naší šéfovou ještě o něco míň rády než obvykle.
Druhý den vstávám s o poznání menší chutí. Moc jsem toho nenaspala a ani večerní telefonát s Martinem mě neuklidnil. Spíš mě mrzelo, že na mě dneska nebude mít čas. Celou cestu na policejní stanici znovu a znovu přemýšlím, co jsem měla udělat jinak. Zkontrolovat si trezor hned, například. Ale než tam dorazím, jsem klidná. Nic jsem neudělala. A i kdyby, jde jenom o peníze, nějak to dopadne.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
