Na chodbě na mě čeká Marie. Je naštvaná.
„Můžeš mi říct, kde ses seznámila s Martinem?“
Mám chuť jí říct, že jí do toho nic není. Ale bude asi snazší komunikovat.
„Kdo ti to řekl?“
„On sám mi to tvrdil už včera ráno, že prý na tebe čeká, ale nevěřila jsem mu to. Už mi toho nakecal. Dneska mi to ale potvrdil ten dědek ze včerejška. Ty jsi s ním teď nemluvila?“
„Ne, se mnou mluvil ten mladší.“
„No dobře, to je jedno. Dozvím se teda, kde jste se poznali?“
„V práci. Měřil tam něco věci kvůli té půdní přístavbě.“
Zašklebí se. „A to ti nebylo divný?“
„Proč by mi to mělo být divný?“
Odfrkne si, zřejmě nad mojí nechápavostí. „Tak s tímhle Martinem, který ti nosí do práce kytky, jsem půl roku chodila. V únoru jsem se s ním rozešla a v dubnu už s tebou chodí?“
Vyjde ze mě prapodivný zvuk. Tohle začíná být vážné.
Další dva dny se neděje nic. Martinovi nic neřeknu, ví o té krádeži, ale žádné detaily mu neřeknu a na Marii se neptám. Snažím se ho pozorovat a zjistit něco z jeho chování, ale všechno se zdá být v pořádku. Jdeme spolu do kina a na večeři, ale když mě zve k sobě domů, vymluvím se na bolení hlavy. Chci mít jasno, co se vlastně stalo.
Když dorazím ten večer domů, s údivem si uvědomím, že se mi k němu ani moc nechtělo. Mám moc starostí, pomyslím si, než usnu.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
