Dnes pro vás máme letní a bezstarostnou povídku na oproštění se od starostí a chladného podzimu.
Nudím se. Copak můžu cokoliv dělat, když ho mám za zády? Otočím se na lehátku a přes balkonové dveře vidím stejný obraz jako celé dny. Sedí u počítače a tváří se, že si mě nevšímá. Otočím se zpátky a zapadnu hlouběji do lehátka. To je taková nuda! A je mi příšerný vedro. Sundám si sluneční brýle a klobouk, ztěžka se zvednu a dojdu k pozvolným schůdkům bazénu. Palcem u nohy zkusím vodu. Je teplá.
Malátná únava mě zmáhá a já jenom zvednu ruce a nechám přitažlivost plácnout mnou na hladinu. Příjemně to zabolí. Nořím se do vody. Chtěla bych se nechat unášet někam daleko, pryč od téhle nudné, šedivé existence. Chodidla už se dotknou dna. Otevřu oči. Slunce probleskuje vodou a míhá na dno světlé pruhy. A na moje nohy. A ruce. Přejíždím po nich prstem až k okraji plavek. Kdyby tady nebyl, koupala bych se nahá. Odrazím se ode dna, pohodím hlavou a nechám mokré vlasy rozstříknout vodu nad hladinou. Chci doplavat k okraji bazénu, ale uvidím ho těsně u okraje stát a zírat na mě. V krátkém okamžiku mě naštve podruhé.
Zamračím se. „Co je?“
„Dlouho jste se nevynořila.“
Už se otáčí a jde zpátky dovnitř.
Otráveně vylezu ven a ohnu se pro osušku pohozenou u lehátka. Rychle si drhnu tělo. Pak už nevím, co dělat, tak se natáhnu do houpací sítě ve stínu. Poslouchám šumění listí a nechám se jím ukolébat k bezesnému spánku.
Probudí mě zvonění telefonu. Vymrštím se ze sítě a nohou se o ní zachytím, takže dopadnu na zadek s jednou nohou v síti. Ucítím něčí ruce, jak mi pomáhají se vymotat. Čí by to tak asi byly ruce? Když jsem na nohou, vztekle mu vytrhnu telefon z ruky. Už nezvoní. „Nemusíte mi ho nosit. A budit byste mě vůbec neměl.“
„Zvonil potřetí.“
„Dejte to sem! A běžte jinam, když budu telefonovat!“
Konečně se naštve a odejde. To je děs! Jak dlouho ještě? Dokud to bude nutné, řekl otec. Vytočím zpětné volání, a ještě než mi kamarádka hovor zvedne, mám v hlavě plán, který mě okamžitě rozradostní. Uspořádám večírek u bazénu jako každé léto. Ten hlídací pes mi to nezkazí. Vyřídím několik telefonů a jdu mu to oznámit. Mám výbornou náladu. Dohopkám bosá dovnitř a počkám, až zvedne hlavu. Vypadá unaveně. Co na tom počítači pořád dělá?
„Zítra večer mi přijde několik přátel.“ Přikývne.
„Dejte mi seznam.“
Svěsím ramena. „Copak vím, kolik lidí nakonec dorazí? Každý může přijít s doprovodem!“
„Potřebuju znát každého příchozího jménem.“ Z jeho výrazu poznám, že s ním nepohnu.
„No dobře. A víte co, vezměte si zítra volno! Nemůžete tady pořád trčet.“
Nevěřícně zakroutí hlavou a skloní oči zpět k obrazovce. Tím je to vyřízené. Otráveně se loudám do svého pokoje. Na schodech ho ještě zaslechnu.
„Kdo to všechno připraví?“
„Co jako?“
„Taková sešlost asi vyžaduje něco nachystat, ne?“ Laškovně se natočím, aby vyniknul můj dekolt, a našpulím rty. „To nechte na mě!“
Pozdvihne obočí, tak se ještě zachichotám a vyběhnu schody do svého patra. A otráveně sebou hodím na postel. Dobrá nálada mi dlouho nevydržela.
Není to tím, co jsem vypila. Život je úžasný. Miluju to tady, náš dům, své přátele, miluju léto, miluju celý svět, který mi leží u nohou. Nikdo nemluví o tom, že bych měla začít něco dělat, necítím ani smutek po mamince, dobře, tak na chvíli ano, jenom se bavím a jsem krásná a nejúžasnější. Baví se i všichni ostatní. Zahrada je plná lidí. Všichni se smějí, objímají, tancují a nejvíc se všichni baví se mnou.
Jenom jeden člověk se nebaví. Stojí u stromu a pozoruje mě. Někdo mě praští do zad a ucítím těžké objetí. Řítím se k zemi a dopadnu na dvě rozesmáté kamarádky. Vyškrábu se na nohy.
„To jsou vtipy!“ Válejí se na zemi, šortky a trička vyhrnutá, účesy povolené, vypadají tak šťastně. Stáhnou mě zpátky na zem. Docela ráda se k nim přitulím. Jedna z nich mě hladí ve vlasech.
„Tady je to tak skvělý! Proč neděláš mejdany častejc? Ale o víkendu to bude taky skvělý. Pojedeš svým autem nebo s náma?“
„Nepojedu nikam. Mám se natřásat na festivalu s takovým garde?“ kývnu směrem ke stromu.
Kamarádky mlčí. Míša, ta opilejší, se trochu nadzdvihne a šťouchne do mě.
„Prostě ráno utečeš. Vyzvedneme tě třeba v šest, to bude určitě ještě spát.“
„Neuteču mu. Už jsem to zkoušela. Na všech dveřích jsou čidla a on je u mě do deseti vteřin.“
„Nemá tě chránit?“ poznamená Eva.
„No právě.“ „Nechápu. Jsi plnoletá,“ zaškytá Míša a lehne si zpátky do trávy. Pak se ale rychle znovu vztyčí a překvapí nás střízlivostí svých úvah. „Tak jinak, pojedeme večer. Svedeš ho. Viděla jsem to v jedný detektivce. Vražedkyně potřebovala, aby svědek usnul, tak ho vojela. Sice se vzbudí, až budeš zdrhat, ale nebude tak ve střehu. My budeme čekat v autě. Takže zítra v 11 večer!“
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
