Adéla byla vždycky obětavá, pomáhala každému, o domácnost se starala úplně sama s tím, že manžel přece vydělává. Vděku se nedočkala a časem jí přibyly další povinnosti, kterých se ráda ujala. A teprve teď jí došlo, že je na pokraji vyhoření a kolapsu. A netuší, co dělat dál.
Hukot kolem mě
Budík mi každý den zvoní v 5:45. Od podzimu do jara vstávám do tmy a netěší mě to. Vylezu z peřin, dám rychlou sprchu, vysrknu kávu a podívám se na manžela – spí. Spí! A mně začíná kolotoč. V půl sedmé budím syna, který nikdy nechce vstávat. A než připravím snídani, už mi na mobilu bliká první zpráva. Od šéfa: „Adélo, potřebujeme aktualizovanou uzávěrku do desíti.“ Do desíti? „Ano,“ odpovídám automaticky, aniž bych věděla, zda to zvládnu.
Než se dostanu do práce, ozve se dcera: „Mami, vyzvedneš mi ze školky Theodorka?“ „Ano,“ píšu, protože snad ani jiné slovo neznám.
Když dorazím na pracoviště, hrne se to ke mně ze všech stran: Termíny, porady, novinky, škrty, změny. Kolegové se tváří, že všechno zvládají, a pak já. Taky se snažím být sebevědomá, ale v hlavě už mi šrotuje, že musím brzy zmizet do školky, s tříletým capartem nakoupit, doma ho zabavit… a nepadnout vyčerpáním. Je to zkrátka hukot, jak by řekl syn.
Pátek není svátek
Když se v pátek vracím domů, v každé ruce nákup – nemám řidičák a manžel odmítá jezdit autem na velké nákupy se slovy: „Moje máma si taky uměla nakoupit sama,“ – jsem šťastná, že je konec týdne. Že si snad trochu oddechnu a možná vezmu do ruky i knížku. Jenže je opět všechno jinak. Začíná to často takhle: „Mami, pohlídáš mi do pondělí kluka? Mám víkendový seminář.“ Dcera. Napadá mě, že má ty semináře nějak často, ale mlčím.
Na to se ozve manžel: „Adél, zahrada zarůstá,“ houkne z obýváku. „Pořád prší, asi by bylo potřeba s tím něco udělat.“ A přitom si demonstrativně mne koleno, aby mi dal najevo, že na něm už to není, že šedesátka na krku ho brzdí v tom, aby vůbec něco dělal.
„Jo, jasně,“ odpovídám odevzdaně a rvu se s taškami do kuchyně. Přede mnou je pracovní víkend: vaření, uklízení, praní – i když pračka vypere a sušička usuší, vše se musí roztřídit, složit, vyžehlit – na krku tříletý capart, v pokoji protivný puberťák a na kanapi nevrlý manžel.
Máma je máma
A pak je tady moje máma. Je jí už přes osmdesát, ale nechce se hnout z bytu. Špatně nechodí. Jezdívám k ní přes celé město autobusem každou neděli odpoledne, někdy se stavím i během týdne – pokud mi to povinnosti dovolí. Nakoupím, uvařím, převleču postel, pobavím se s ní, poptám se, jak se jí daří, přinesu jí knížky, zařídím, co je třeba.
„Nedělej si se mnou starosti,“ říká mi pokaždé, ale já si je dělám, i když to nedávám najevo. A pak se začne vyptávat: „Co doma? Co Karel? Co kluk? A jak se má moje pravnoučátko, už jsi tady s Theem dlouho nebyla! A jak to vůbec holka zvládá, ten její je pořád pryč…“ Hrne to ze sebe jedním dechem, což je dobře, protože aspoň nemusím detailně odpovídat. Pokaždé se z toho vyvléknu a tvářím se, že je vše v pořádku.
Přece nebudu svojí mámě říkat, že jsem na pokraji sil, že někdy nevím, jak všechno zvládnu, že mám pocit, že už vůbec nežiju svůj život, ale život lidí kolem sebe?!
Cestou domů pak brečím. Jen tak, potichu, protože se za svoje slzy stydím.
Jak z toho ven?
Manželství už dávno neplná svoji roli, sex se vytratil a s ním i láska a úcta jednoho k druhému. Manžel se změnil, je skoro pořád podrážděný, nekomunikuje, ozve se jen když něco potřebuje. Pro nikoho kolem sebe nemá vlídné slovo, často si říkám: „Jak to snáší jeho podřízení?“ Ano, i doma si hraje na velkého šéfa, často se dozvím, že je to on, kdo živí rodinu, přispívá dceři, která studuje a ten její je budižkničemu… a tvoje máma od nás taky leccos má.
A já jsem mu prý protivná! „Bába v přechodu je to nejhorší, co mě mohlo potkat,“ zaslechla jsem ho jednou mumlat.
Ale nemám čas nad tím moc dumat, mám starostí dost. Každý večer, když usínám, mám v hlavě jen seznam: Práce, termíny, nákupy, e-maily, léky pro mámu, pomoc pro dceru, starosti se synem. A já? Jako bych nebyla, jsem jen stroj, který jede a jede – než se jednoho dne zadrhne.
A nevím, jak z toho ven.
Názor koučky Hany Adamíkové:
Klíčem pro Adélu je nastavit si osobní hranice a začít komunikovat. Pro její dlouhodobou psychickou podobu (a hlavně zdraví) je žádoucí, aby začala komunikovat své potřeby a to, kdy je toho na ni moc. Rovněž je klíčová schopnost delegování, má-li pocit, že ona vše oddře. Velmi se mým klientkám v praxi osvědčilo, že některé věci jednoduše přestaly dělat. Rodina a partner pak měli možnost si uvědomit, co všechno žena pro rodinu dělá. Další důležité téma je vlastní sebehodnota. Pokud si žena sebe sama váží, pak některé věci na její účet z úst manžela nezazní, protože ona je jednoduše nedopustí. Jedná se zpravidla o dlouhodobou práci, nicméně změny bývají na hluboké úrovni. Žena si pak začne vážit sebe samé, svého času a životní energie a přestane se brát jako samozřejmost.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Připravila tyto podzimní workshopy:
- 8.11. Otevřete se na plněnému vztahu (Praha)
- 4.12. Sebevědomá žena (Praha)
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
