Po smrti manžela jsem zůstala sama, děti odešly z domu a mně se časem zastesklo po společnosti muže. Myslela jsem si, že nebude takový problém někoho potkat, a ještě jednou se zamilovat, ale to jsem se spletla. O ženu jako jsem já nikdo doslova ani nezakopne.
Osamocené narozeniny
Právě mi bylo padesát let. Už ne -cet, ale -sát. Číslo, kterého jsem se děsila, je tady. Padesátka dorazila. Potichu. Nenápadně. Nepřihnala se s fanfárami ani s krizí středního věku, jak jsem čekala. Prostě přišla. A se mnou nebyl nikdo, kdo by mi popřál k narozeninám, s kytkou a s aspoň malým dárečkem. Děti jsou pryč. Dcera žije v Anglii, syn se odstěhoval k přítelkyni. A já? Sama. Sama jen se sebou.
Pak přišly dvě zprávy. „Mami, tak všechno nejlepší k narozeninám!“ psal syn. Nic víc. A dcera k tomu dodala: „Oslavíme to, uvidíš!“
Uvidím? Možná. A kdy?
Sedím u stolu se sklenkou prosecca – i když je teprve ráno – a dívám se z okna na protější dům. Tam, kde dřív žila paní Jandová, teď bydlí mladý pár. Mají se k sobě, každou chvilku si dávají pusu. A já jim tiše závidím. Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy někdo políbil.
Jak najít muže
Nechci být sama. Měla bych ozřejmit, že jsem vdova. Příšerné slovo! Manžel nebyl o moc starší a skolila ho jeho vášeň k pivu a cigaretám. Oplakala jsem ho, a pak, jak šel čas, jsem zjistila, že mi chybí společnost opačného pohlaví. Nemám s kým jít do kina, divadla, na výlet, nemám nikoho, kdo by mě v posteli objal. A jasně že bych ráda i ten sex, přece ještě nepatřím do starého železa!
Kde se ale může ženská jako já s někým seznámit? Zkoušela jsem seznamky, Tinder, eDarling, i jakýsi elitní web pro ‚lepší lidi‘. Výsledek byl žalostný, buď jsem narážela muže, pro které jsem byla stará, a kteří hledali modelínu o dvacet let mladší, nebo na osamělé sběratelé modelů vláčků, kteří žijí s matkou a na stará kolena zjistili, že by nebylo špatné mít další ženskou v rezervě. (Máma tu věčně nebude, že jo.)
Víno a Veronika
„Tak jak to jde, Evi?“ odvážila se moje kamarádka Veronika konečně optat, když mi nalívala druhou sklenku červeného. Seděly jsme u ní na balkoně, bylo už skoro deset večer, a rozebíraly jsme spolu život. „Nejde,“ povzdechla jsem si, „už fakt nevím, kde mám někoho potkat. V práci jsou samí ženáči, na józe jen holky, a v obchodě na mě zírají jen důchodci. A to ne kvůli mému úsměvu, ale protože jsem prý podobná herečce z nějakýho filmu!“
Veronika pokývala hlavou: „Tak to je aspoň lichotka. Mně minule někdo řekl, že jsem na svůj věk ještě docela pěkná ženská. Co to jako je, ‚na svůj věk‘? Jakože zatím nemám vrásky a prsa až na břicho?“
To mě rozesmálo, typická Veronika, s ní se člověk nikdy nenudí. Ale pak jsem se zas vrátila k tématu: „Všichni chlapi kolem padesátky chtějí dvacítky,“ povzdechla jsem si a usrkla víno. „A když ne dvacítky, tak aspoň čtyřicítky. Nejlépe bez minulosti a s plochým břichem.“
„No jo,“ přikývla Veronika. „Ale víš co? My máme něco, co ty mladý nemaj‘.“
„Celulitidu?“ pokoušela jsem se být vtipná.
„Moudrost. Nadhled. A taky zkušenosti v posteli,“ prohlásila s vážnou tváří Veronika.
„To těžko prodáš v popisku na seznamce,“ řekla jsem suše. „Představ si to: Jmenuji se Eva, je mi 50, jsem vdova, mám dvě děti, skvěle zvládám krizové situace a vím, jak udělat chlapa šťastným.“
Veronika se málem udusila vínem, jak se rozesmála. Ale mně do smíchu nebylo.
Mezi řádky
Začala jsem psát deník. Ne z nějakého nostalgického pohnutí, ale proto, že jsem se bála, že se začnu ztrácet sama sobě. Každý den pár vět. O tom, co jsem viděla, co cítila, co mi chybělo. Brala jsem to jako takovou terapii a možná i možnost, jak si s někým popovídat. I když to byl jen papír. Nechtěla jsem svoje splíny házet na lidi kolem sebe.
„Dnes jsem si všimla, že soused naproti vyměnil záclony. Bílé, s modrým vzorem. Vypadají jako z hotelu. Něco na tom je – mít doma věci, které vypadají, jako že do tohoto světa nepatří.“ A málem jsem dodala: „Jako já.“
Někdy mám pocit, že jsem už všechny šance prošvihla. Ne že by to byla tragédie. Mám za sebou dobrý život. Mám skvělé chytré děti, dobrou práci, hezké dovolené a konečně i nějaké ty krásné chvíle s manželem – než mu pivní kumpáni byli milejší než já – taky. Tak proč si stěžuju? Někdo by mi řekl: „Život nekončí, milá Evo, ještě se může stát spousta věcí!“ Ale v padesáti se zkrátka nabízí bilancovat a někdy i propadat panice.
Ne, nebudu panikařit, pořád je ve mně kousek, co doufá. Že ještě někdo přijde. Že někde tam venku existuje muž, co se nebojí ženy s minulostí. Ale co když není?
Jak to vidí koučka Hana Adamíková:
Možná vás překvapím svou odpovědí, nicméně doporučuji Vám nehledat partnera a místo toho se věnovat sobě. Tedy dělat věci, které máte ráda, obklopovat se inspirativními lidmi, vzdělávat se, cestovat, pečovat o sebe a své tělo. Skutečně se mi několikrát potvrdilo, že když je žena takto naladěna, je přímo magnetická, neboť je vnitřně šťastná. A to je samo o sobě velmi přitažlivé pro opačné pohlaví.
Muži pak chtějí být ve Vaší blízkosti a je zcela na Vás, koho si k sobě zvolíte. Pokud Vám tento přístup připadá jako sci-fi, pak Vám mohu odpovědět praxí. V praxi jsem právě několikrát viděla ženy 50+, o které byl neuvěřitelný zájem. Přikládám to především tomu, že to vždy byly ženy, které měly svůj vlastní život a své zdroje radosti a partner jim do života vplul vždy jako bonus k hezkému životu, který si samy vytvořily.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
