Když bylo Ivě padesát, bránila se pocitu, který měly její kamarádky – pocitu, že život skončil. Nepřestala o sebe dbát a věřila, že ji ještě něco hezkého čeká. A taky že ano. Potkala muže, se kterým načala novou životní etapu. Jedinou vadou na kráse bylo to, že byl skoro o dvacet let mladší.
Padesátiny jsou tady
Abych pravdu řekla, snadné ty padesátiny nebyly. Za mnou byl rozvod a tím přišla i samota, protože dcera už dávno bydlela ve svém. A já? Stála jsem před zrcadlem, prohlížela si svoje tělo a přemýšlela, jestli tohle je konečná.
„Není,“ řekla jsem si tehdy nahlas, „já ten věk ošálím!“
Začala jsem chodit do posilovny. Vzala si trenéra a budovala svoje sebevědomí skrze tělo. Dokonalá nikdy nebudu. To mi bylo jasné. Ale aspoň budu mít ze sebe lepší pocit. Kamarádky se mi smály: „Babo jedna, kdybys věnovala radši čas vnoučatům!“ Nechávalo mě to chladnou, věděla jsem, že chci ještě žít, a ne lézt po zemi mezi kostkami Lega.
Kromě toho jsem začala věnovat péči i oblékání. Když si oblékám elegantní šaty, cítím se jako žena, ještě docela žádoucí, když si na sebe vezmu legíny a mikinu, jsem holka, která si jde klidně i zaběhat.
Rande v posilovně
Tomáše jsem potkala právě v posilovně. Jak už jsem řekla, chodila jsem tam z principu. Udržovala jsem se v kondici, abych se cítila dobře. Tomáš tam chodil kvůli svalům, ale nakonec zjistil, že ho víc baví mě pozorovat.
„Nešla byste na kávu?“ zeptal se jednoho dne. Vykal mi, i když si tam všichni tykali. „To jsem už tak stará, že mi musíš vykat?“ usmála jsem se na něho a na tu kávu jsem šla. I když mi bylo jasné, že je mnohem mladší než já. Trochu jsem se bála, o čem si budeme povídat. Ale hovor plynul hladce a bylo nám spolu fajn. Zjistili jsme, že máme oba rádi filmy a knihy, že se nebojíme říct svůj názor a umíme polemizovat s názorem ostatních.
„Kdy se zase uvidíme?“ zkusil to Tomáš na mě, když jsme se pak rozcházeli každý na jinou stranu. „Zítra v posilovně, ne?“ smála jsem se a zamávala mu na rozloučenou.
Dárek k narozeninám
Druhý den jsme se skutečně opět viděli. A já, při pohledu na něj zjistila, že mě baví. Zajímá. A že bych ráda něco víc. Vlastně to už bylo rande. Následovala procházka, líbání… a sex. Jak jinak? Oba jsme byli dospělí. Nebylo třeba čekat.
Nějaký čas jsme se vídali u mě nebo u něho. Někdy zašli třeba do kina, jindy hupsli rovnou do postele. „Ty jsi moje učitelka,“ hladil mě Tomáš po těle. A já se ošívala: „Ty hloupej, vždyť už nejsi žádnej mladíček!“ Nato se nade mnou vztyčil a zahudroval: „Ale ani kmet!“ Jiná by se urazila, kdyby jí připomněl, že je už vlastně v babičkovském věku, ale já se jenom smála.
Byla jsem šťastná. A uvědomila si, že jsem vlastně dala sama sobě dárek k padesátinám. Ten nejkrásnější, lásku.
Ivo, jsi třída!
Když jsme pak spolu začali bydlet, svět kolem nás se rozdělil na dva tábory.
„Ivuško, ty ses zbláznila,“ kroutila hlavou kamarádka Jana. „Vždyť by to mohl být tvůj syn.“ „Ale není,“ odpověděla jsem klidně. „Je to muž, který mě miluje.“ Jana začala mlít něco o tom, že jsem pro něho jen povyražení. Žena, která mu dá, co mu na očích uvidí, ale neposlouchala jsem ji. Je to můj život a jak si ho žiju, do toho jí ani nikomu jinému nic není.
Jiná kamarádka pronesla jenom: „Ivo, jsi třída!“ Sice nevím, jestli mi blahopřála k úlovku nebo záviděla, ale udělalo mi to radost. Jak by taky ne, že jo.
Ovšem moje dcera, to byla jiná. Tvrdila, že vedle něho vypadám směšně, že si lidi určitě myslí, že si ho vydržuju. A že bych měla být rozumnější. A když už musím mít chlapa, ať si seženu někoho adekvátně svému věku. To nejhorší ale pronesla nakonec: „Mami, a co budeš dělat, až ti bude šedesát nebo sedmdesát? Myslíš si, že s tebou ten kluk pořád bude?!“
Co bude dál
Jako vzdor všem těm zlomyslným předpovědím jsme se Tomášem vzali. Tomáš na tom trval s tím že: „Vezmeme těm zlým jazykům vítr z plachet!“ a pyšně se se mnou i se zlatým kroužkem všude chlubil. Moji dceru málem trefil šlak. „Mami, to už ses pomátla! Vdávat se v padesáti je vůbec nesmysl a za koho?! Plánuješ už i rozvod?“ Nechala jsem to bez odpovědi.
Ale přiznám se, že občas skutečně přemýšlím nad tím, jak dlouho nám to s Tomášem vydrží. Stejně nic nevykoumám, a tak to nechávám plynout. Život mě už dávno naučil, že jistota je jen iluze.
Zatím nám to klape, ale tuším, že to jednoho dne přijde. „Až budeš chtít děti, odejdi. Nechci ti stát v cestě,“ řekla jsem Tomášovi. Bolelo to, ale muselo to ven.
Podíval se na mě a usmál se. „Až to přijde, řeknu ti to. Ale teď chci být s tebou.“
A tak jsme spolu. Sdílíme chvíle, kdy si jdeme zaběhat, a pak večery, kdy se smějeme u vína. Někdy se i pohádáme, jindy jen mlčíme a díváme se z okna. Zkrátka žijeme společně život – a jak dlouho ještě? Kdoví, důležité je žít teď a tady a co bude pak, neřeším.
Názor koučky Hany Adamíkové
Příběhů, jako je Iva, vidím ve svém okolí čím dál víc a moc jim fandím. Těm párům, které se našly a chtějí spolu být. Ano, často navzdory okolí a příbuzenstvu, avšak to je jedna ze vztahových prověrek. Nicméně pro oba partnery doporučuji otevřenou komunikaci a bdělý přístup v tom slova smyslu, aby ani jeden nedělal unáhlená rozhodnutí. To však platí pro jakýkoliv vztah. Pokud si spolu partneři rozumí, mají podobné hodnoty, doplňují se a je jim spolu dobře, nevidím důvod, proč by neměli vztah posouvat dál. Důležité je, aby se spolu cítili dobře a oba jejich společné soužití naplňovalo.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka a také spoluautorka představení Znovuzrozená. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže. V těch najdete mnoho návodů na spokojený a naplněný život.
Připravila tyto podzimní workshopy:
- 8.11. Otevřete se naplněnému vztahu (Praha)
- 4.12. Sebevědomá žena (Praha)
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
