Marcela se po krátké známosti dost bezhlavě vdala, hodně rychle chtěla děti a snažila se, aby měla opravdu hezkou rodinu. Nenapadlo ji, že se její manžel zblázní po pár letech manželství do jiné. Ale protože ona sama zažila rozchod rodičů a střídavou péči, rozhodla se svoji rodinu udržet za každou cenu.
Slepá ulička
Marcela se dostala do slepé uličky. Po několikaletém manželství, kdy všechno vypadalo idylicky, se její manžel začal scházet s mladší ženou. Pro ni to byl šok, nečekala to. Něco podobného totiž zažila ona sama – její otec odešel, když jí bylo pět let. Pamatuje si to, jako by to bylo včera, možná právě proto, že životní mezníky nám z mysli nikdy nezmizí.
„Máma brečela v kuchyni a táta se balil v ložnici. A já jsem seděla na schodech mezi patry a dělala, že tam nejsem,“ vypráví svojí letité kamarádce Iloně, ke které se chodí vybrečet ona sama. „Rodiče se rozešli a pak to přišlo. Střídavá péče. Kamarádi mi záviděli, že můžu mít všechno dvojmo, já jim zase záviděla, že mají doma jeden pokoj a jeden stůl, na kterém píší úkoly. I kdyby je psali na koleni nebo na kuchyňském stole.“ A dodává, že něco takového přece nemůže svým dětem udělat. „Máma měla jiný pravidla, táta zase jiný. Pěkně mi to zamotávalo hlavu. A k tomu kufr, který jsem tahala pokaždé s sebou…“
Večerní Člověče, nezlob se
„Pamatuješ se, jak jsem potkala Pavla?“ otáčí se Marcela na Ilonu a upíjí ze svého cappuccina. Ilona se pousměje: „No jasně, byly jsme přece spolu, když se to stalo. Na nějaké akci na konci vejšky. A fakt je, že nějak moc brzy byla ruka v rukávu.“
Je to tak, Marcela s Pavlem se vzali hned po promoci – Marcela na svatbě trvala. Pavel, který vystudoval počítače, získal pěkné, dobře placené místo v jedné počítačové firmě, Pavla svoji práci – vystudovala ekonomku – moc neřešila. Vzala první, o kterou zavadila. A novomanželé si pronajali byt, na víc v té chvíli neměli. A Marcela si umanula, že chce ihned děti.
„Proč jsi tak spěchala?“ ptá se jí Ilona. „Já sama děti nemám a ani neplánuju…“„Bylo mi pětadvacet, na dnešní dobu jsem byla mladá matka, ale co kdyby to nešlo?“ A pak se Marcele roztřese hlas: „S Pavlem jsme se milovali, nosil domů pěkné peníze, tak proč ne? Chtěla jsem mít vlastní rodinu. Jen jednu. Bez soudních rozhodnutí a bez kufrů...“
A pak zavzpomíná na dobu, když se narodila Amálka a po ní brzo přišel Matěj. „Večer jsme si všichni společně čistili zuby, četli pohádky, hráli Člověče nezlob se. Měla jsem pocit, že tohle je to štěstí, o kterém se píšou články v časopisech pro maminky.“
Podezření
„Začalo to tím, že měl pořád něco v práci,“ popotáhne Marcela. „Dřív jsme si psali i přes den – jak se máme, co děti… Ale najednou to utichlo. Ne hned, pozvolna, takže mi to hned nedošlo – běhala jsem kolem dětí, předškoláci dají zabrat, a moc jsem to neřešila.“ Dodala, že najednou jí Pavel navrhnul, aby šla do práce, že přece čtyřletá a tříletý mohou jít do školky. „Nikdy to nechtěl, tvrdil, že se o nás postará, než děti povyrostou a najednou tohle?“
Ilona se zamyslela a pak se pokusila podotknout: „Připravuje si půdu na odchod…“ „Myslíš?“ ptá se Marcela. „Asi jo,“ povzdychne si Ilona. „Musíš být silná a prostě na něj uhodit. Pokud se ti nepodaří vloupat se mu do telefonu… ale já jsem pro upřímnost.“ „Máš pravdu,“ pokývá hlavou Marcela. “Všimla jsem si, že když vedle mě spí, už mě ani nepohladí, nepřitáhne do náruče… jako bych tam nebyla…“
Přiznání
A tak hned ten večer, když už děti spaly, Marcela na Pavla uhodila. Bušilo jí srdce tak silně, že měla pocit, že omdlí, ale přesto se zeptala: „Pavle, co se děje? Proč to mezi námi není jako dřív?“ Ponimral se ve špagetách a jen něco zahučel. V tu chvíli se začala v Marcele bouřit krev a musela se nadechnout, aby nekřičela. A pak pronesla tichým hlasem: „Ty někoho máš?“ A Pavel mlčel.
Přiznal to o týden později, kdy se nevrátil na noc domů. Tehdy už nešlo kličkovat ani se vymlouvat na firemní akci. „Neplánoval jsem to,“ řekl Marcele zbaběle do zad, když myla nádobí. „Ale stalo se.“ Marcela zatnula zuby a otočila se k němu: „Nechci se rozvádět. Ne kvůli tobě, ale kvůli dětem. Nechci, aby moje děti žily s kufrem v ruce, aby je někdo tahal od jednoho gauče k druhému, aby měly u táty jiný kartáček a u mě jiný.“
„Co na tom je?“ opáčil Pavel. „Střídavá péče je dnes běžná. A je to fér, děti by měly mít stejnou měrou matku i otce.“
„Fér?“ odsekla Marcela. „Ty se chystáš rozbít jim domov a chceš mluvit o férovosti?“
Trpělivost přináší růže
Uběhlo pár dní, týdnů a Marcela si řekla, že to vydrží. Že to Pavla přejde. Že si zaskotačí a vrátí se k rodině. Svěřuje se Iloně, která jí dělá nechtěnou terapeutku a zuby nehty se drží, aby si nedala sem tam skleničku na kuráž. A pak v noci přemýšlí, jestli to má smysl. Vydržet.
Když se opět sejde s Ilonou, posteskne si: „Když děti spí, tak vypadají tak klidně… Netuší, co děje, jsme s Pavlem dobří herci. Pak si představím, že je balím v neděli večer a říkám jim: – Zítra jdete k tátovi. A v hlavě mi zní malá Marcela, která říkala: – Nechci.“
Snaží se vydržet všechny Pavlovi pozdní příchody i jeho netečnost k ní. Snadné to není, ale věří, že se její manžel a otec jejích dětí umoudří a že si uvědomí totéž, co ona – že rodina je přednější než flirt s nějakou slečnou.
Jak to vidí koučka Hana Adamíková
Situace, kterou paní Marcela zažívá, je velká zátěž pro organismus. Jak po psychické, tak i fyzické stránce. V takto náročné situaci doporučuji vyhledat odbornou pomoc. Nebude na situaci sama, a hlavně bude moct systematicky pracovat na emocích, které ještě teprve budou přicházet. S odborným vedením budou pod kontrolou jak emoční vlny (ty jsou v této situaci nedílnou součástí), tak se může pomalinku a pozvolna začít budovat sebedůvěra. Klíčové je také zpracování bolesti, ať už z rozvodu rodičů, tak z paralelního vztahu manžela.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
