Martina žila v rodině s despotickým otcem, který její matku, a dokonce i svoje děti dlouhá léta psychicky týral. Možná že si to ni neuvědomoval, ale jednoduše zavedl doma patriarchát toho nejhoršího zrna.
Když jsem byla dítě
Moje dětství nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Rozhodně o svém o otci nemůžu nikdy mluvit jako o tatínkovi, pro mě to byl jen – otec. Podle toho, jakou měl náladu, seřval večer celou rodinu a nás děti vypeskoval za neúspěchy ve škole: „Dvojka? Máš na víc,“ hřímal. A my s bratrem jsme se jen krčily v koutku. A nedej bože, abychom dostali nějakou horší známku! To bychom snad ani nemohli jít domů.
Pak si sedl si k televizi, kterou ovládal sám pro sebe, před sebe na stolek položil pivo a popelník, do ruky čapl ovladač a tím bylo pro něj hotovo. Nic a nikdo ho už nezajímal. Pokud chtěl někdo něco říct, neváhal prohlásit svým hřímavým hlasem: „Hovorna je vedle!“ Celá rodina se bála, ačkoli nikdy nikoho neuhodil. Ale nikdy jsme nevěděli, s jakou náladou přijde. Co se mu nebude zdát, za co nám zase vyhubuje. Naše maminka se krčila v kuchyni a bála se cokoli říct.
Když jsem byla puberťák
Když jsem dospívala, celá situace se ještě zhoršila. Otec si usmyslel, že v pubertě budu bůhví co vyvádět a doslova jsem byla zamčená doma. Pořídil nástěnku, na které visely papíry a my s bratrem jsme museli zapisovat svoje příchody a odchody, kam, kdy a proč. „Co budeme dělat?“ ptávala jsem se bratra – jen krčil rameny. Mně bylo tehdy čtrnáct, jemu o rok míň. Byl ještě pořád tak trochu poslušný chlapeček, já naopak v sobě cítila rebelku – a začínala jsem toho mít dost. Jenže jsem se bála otevřeného konfliktu s otcem – kvůli naší mamince. Ta by to totiž odnesla.
Klasickou ukázkou byla přihláška na střední školu. Toužila jsem po tom být zdravotní sestřičkou. No to jsem ani nemohla vyslovit! Máma to věděla, ale nemohla pro mě nic udělat, protože náš OTEC rozhodl: „Gymnázium!“ hřímal. „Nic jiného! Budeš studovat, nejlíp právničinu, tam jsou peníze!“ Když na to přišla řeč, mlčela jsem a doufala, že třeba. Pak ale bylo třeba vyplnit přihlášku a tehdy došlo k obrovské scéně: „Nechci na gympl, chci na zdrávku,“ pípala jsem a otec doslova brunátněl. „Ty mě přivedeš do hrobu! Vůbec se o tom nebudeme bavit!“ řval – a já se klepala hrůzou. A udělala to, co chtěl on.
Teď už jsem dospělá
Gymnázium jsem vystudovala, na práva šla, a dokonce je nějak přežila, ale nic mi to neříká, a nakonec dělám v právnické firmě cosi jako holku pro všechno. Což ovšem doma říct nemůžu, protože otec se pyšní: „Moje holka je právnička!“ Jo, všimněte si, jako bych byla jen jeho – a ne maminky. Bratr od něj utekl a mluví se o něm málokdy a když už, tak otec na matku sype: „Ten tvůj kluk…“ jako by nebyl i jeho.
Strach z toho, co bude, jsem si ale odnesla i do své dospělosti. Projevuje se několika způsoby: Jednak se mi při každém vážnějším rozhovoru, ať to je s kamarádkou nebo se šéfem, dělá špatně. Pokud mám před sebou náročnější úkol, klepu se jako osika a zvládám ho jenom silou vůle. „Ty to dokážeš!“ pro mě nic neznamená – naopak se bojím, že zklamu, že nedokážu.
Bojím se i zvonění telefonu, pokaždé se začnu bát, že je to pro mě špatná zpráva. Že jsem něco někde nezvládla nebo volá někdo, kdokoli, že jsem něco provedla. Sama tomu říkám „syndrom strachu z neznáma“ a nápadně mi to připomíná zvuk klapnutí dveří, který jsem slýchávala jako holka ve chvíli, kdy otec přicházel domů. Tehdy to bylo ještě horší o to, že chodil ve stejnou hodinu – v šest hodin večer – a jakmile se ta hodina blížila, už mi bylo špatně a žaludek jsem měla až v krku.
A co muži?
Deformita mojí mysli se nejvýrazněji projevila ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že si hledám jen a pouze dominantní muže. Svým způsobem mi dělá dobře, když nevím, na čem jsem – přestože vím, že se chovám naprosto nesmyslně. Jsem jako dvě rozdílné ženy – jedna z nich se bojí sebemenšího šelestu v životě, který by mě mohl ohrozit, lekám se každého telefonu či koberečku u šéfa, přestože mám absolutně čisté svědomí. Druhá hledá partnera, který by mi tu nejistotu dával. Bojím se, že toužím po muži, který bude odrazem mého otce, a který mě bude ovládat.
A taky jsem pár takových potkala. Posledním je Josef, kterému se nesmí ale říkat jinak než Pepino, který si zakládá na svém vousu a chová se jako dokonalý narcis. A samozřejmě na mně pořád něco vidí. „Proč nemáš dneska ty červené šaty? Sluší ti! Asi tě pošlu se převléknout“ nebo: „Neměla bys dát výpověď? Tam, kde jsi, zakrníš!“ nebo: „Zítra půjdeme na nákup a vyberu ti nové boty. Ty sama to neumíš.“
Nekřičí na mě, nenadává mi, ale dává mi pořád pořádnou dávku nejistoty, co zase bude. Stejně jako můj otec. Jsem nemocná? Jak z toho ven?
Názor koučky Hany Adamíkové:
Nemocná nejste. Jen jste prožila řadu intenzivních zážitků, které se propsaly hluboko do Vás a ovlivňují Váš život. Cesta ven je, avšak aby byla trvalá, je třeba trpělivost a čas. Také velmi pomůže práce se zkušeným odborníkem, který Vám ukáže, jak řešit konkrétní situace z Vašeho současného života, které jsou poznamenány výchovou a prostředím, v němž jste vyrostla. Osobně bych s Vámi začala pracovat na každodenních, rádoby drobných situacích, v nichž si nevěříte, nebo podceňujete samu sebe. Ve chvíli, kdy se naučíte sama rozmotat a nově přistoupit k malým a drobným situacím, můžeme pokračovat k těm velkým a zásadním.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Připravila tyto podzimní workshopy:
8.11. Otevřete se na plněnému vztahu (Praha)
4.12. Sebevědomá žena (Praha)
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
