Monika patří k těm ženám, které jsou na svém pracovišti úspěšné, všichni si ji chválí, ale práce ji vysává a každý týden se těší na víkend. Netuší, že cesta z toho kolotoče je poměrně snadná – a když ji najde, najde i sama sebe.
Úspěšná žena
Jsem úspěšná žena – podle měřítek dnešní doby. Mám skvělého manžela, šikovného syna a zaměstnání snů, říká se o mně, že jsem nezničitelná. Pod sebou mám třicet lidí, výsledky za poslední rok jsou skvělé, povýšení mám na dohled. Vypadám jako žena, která zvládá všechno levou zadní.
Jen já sama vím, že to není pravda. Někde v sobě mám věčnou výčitku: „Takhle jsem opravdu chtěla žít?“
Každé ráno, když stojím u zrcadla, uhlazuju si kostýmek, líčím se a nanáším rudou rtěnku, si říkám: „Nadechni se a leť! Do pátku to vydržíš!“ A to si opakuju už roky.
Jsem unavená
Můj šéf si mě nemůže vynachválit, ale občas na mě i dost tlačí. Ví, že to ustojím. Že jsem pracovitá. A jen tak něco mě nerozhází. Ale přesto občas slýchám: „Ty musíš být tvrdá, Moniko,“ říká. „Žádné výmluvy, zajímají mě jenom výsledky!“
Pokaždé to odsouhlasím a makám dál. Jako mašina. Na svůj tým jsem přísná, na sebe nekompromisně tvrdá. Nikdy necouvám, jdu si za svým. Ale večer si sedím doma, utahaná, vyždímaná, tupá a jen se dívám do prázdna. Manžel se mě snaží trochu obveselit všelijakými hláškami typu: „Miláčku, jsi tu vůbec?“ ptává se a já se usměju a pípnu: „Jsem jenom unavená, nic víc.“
Boj bez rukavic
Jednoho středečního odpoledne za mnou přišel kolega David. „Moniko, víš, co se o tobě říká?“ začal opatrně. „Že jsem nezničitelná? Tvrdá? Drsná?“ zkusila jsem trochu ironicky odpovědět.
„Že jsi jako mašina. Že nevíš, kdy přestat, a že jednou už toho budeš mít dost. A sesypeš se.“ Podíval se na mě, přelétl očima můj kostýmek i bezchybné nalíčení. „Ty chceš být dokonalá ve všem, ale to prostě nejde! Nezapomeň, že máš rodinu a taky mysli na to, že bys měla dělat ještě něco jiného než bojovat o blaho firmy. Měla by sis najít nějaký koníček, umět se odreagovat, a ne makat od nevidím do nevidím.“ A pak mi ještě řekl, trochu drze, pravda, že vypadám, jako bych od pondělí do pátku bojovala – s firmou, dodavateli, zákazníky i sama se sebou. A bez rukavic.
Ale nedodal to, co já dobře vím – neměla bych žít s heslem: Vydržet do pátku.
Dveře, které změnily můj život
Domů jsem šla přes celé město pěšky. Měla jsem hlavu plnou toho, co mi řekl David, když tu mě najednou překvapily tlumené zvuky, údery, rytmus povelů. Zastavila jsem se, koukla na dveře a uviděla nápis: Box pro ženy – přijď si zkusit první trénink zdarma.
Nevím, co mě vedlo k tomu nakouknout dovnitř. Že by to byl David a jeho upřímná slova? Vonělo to tam potem a gumou. Malá tělocvična byla plná dívek a žen s rozpálenými tvářemi a v boxerských rukavicích! Doslova mě to šokovalo. Takhle jsem si sama sebe nedokázala nikdy představit.
„Poprvé?“ přistoupil ke mně mladík, trenér, jak se ukázalo.
„Chtěla jsem se jen podívat,“ zamumlala jsem a koukala rychle zmizet.
Ano, nebo ne?
Ten večer jsem se netvářila utrápeně. Naopak. Nadechla jsem se a rozhodla se svůj život změnit. A poprvé jsem do toho zapojila i manžela. Svěřila jsme se mu, že nejsem v práci spokojená, že jsem utahaná z neustálých porad a nároků, které jsou na mě kladené a že tak trochu nevím, kudy kam.
Pak jsem se zmínila i o boxu pro ženy, který jsem ten den navštívila.
Usmál se a povídá: „Chceš, abych rozhodl za tebe?“ Zakroutila jsem hlavou, nebylo to ani ano, ani ne. „Nevím, ale…“ „Jestli se potřebuješ odreagovat, to je něco přesně pro tebe!“ Pohladil mě a dodal. „Nemysli si, že tě to změní. Ale svlékneš kostýmek, umyješ šminky a budeš jiná žena. Aspoň na chvíli. A,“ potměšile se zazubil, „a až budeš bušit do pytlů, můžeš tak vymlátit duši z každého, kdo tě ten den naštval!“
Jsem to vůbec já?
Hned druhý den navečer jsem si oblékla zapůjčené rukavice a dala do svých úderů všechno. A pak jsem udeřila silněji. A znovu. Každým úderem jako by ze mě něco odcházelo – vztek na moji práci, otrávení z nekonečných porad, pocit, že pořád jen čekám, kdy už bude zase pátek.
Každý čtvrtek se tam vracím. Nejdřív váhavě, později s nadšením. Tyhle večery jsou jen moje – bez mobilu, bez mailů. Jen já, rukavice a pytel.
Je to to pravé? Nevím. Ale co vím jistě, že je mi už mnohem líp. A co já vím, možná jednoho dne změním i zaměstnavatele. Teď už na to mám.
Názor koučky Hany Adamíkové:
Upustit páru, uvolnit se a sundat masku. To je psychohygiena. Ideálně by měla být součástí života každého člověka. Je totiž důležité nejen být ve výkonu, dávat a být aktivní, ale také se uvolnit, odpočívat a na nic nemyslet. Což bývá výzva pro dynamické povahy, jakou Monika bezpochyby je.
Pokud se člověk cítí dlouhodobě ve stresu a v napětí, je klíčové najít si ventil – ať už v podobě sportu, relaxačního cvičení, nebo nějakého koníčku (někdo se chce učit jazyky, cestovat, nebo třeba tančit). Právě kompenzační aktivity, které ideálně nesouvisí s naším povoláním, vedou k životní rovnováze a dlouhodobé udržitelnosti jak zdraví, tak psychické pohody.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže. Najdete v nich mnoho návodů na spokojený a naplněný život.
Připravila tyto podzimní workshopy:
- 9.10. Sebevědomá žena (Ostrava)
- 8.11. Otevřete se na plněnému vztahu (Praha)
- 4.12. Sebevědomá žena (Praha)
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
