Jsem šťastně vdaná, Petra mám moc ráda, stejně jako svoje dvě úžasné děti. Po deseti letech manželství ale vášeň opadá, i když láska přetrvává. Svoji polovičku znám jako svoje boty a možná i proto mě okouzlil jiný muž. Pavel. Petr a Pavel, jsou jako oheň a voda, každý jiný a já bez z nich obou nedokážu být.
Dva hrníčky, co se nerozbily
V kuchyni mám dva hrníčky. Jeden jsem dostala od dětí, je už trochu otlučený, však víte, co umí děti. Druhý je bílý, těžký, hladký, s jemným zlatým proužkem u okraje, koupila jsem si ho kdysi dávno jen pro sebe, moc se mi líbil. A nikdy jsem neměla potřebu si mezi nimi vybírat, z jednoho piju kávu, z druhého čaj.
Káva – černá, bez cukru, s kapkou mlíka
Káva. To je můj muž. Jistota, že pokaždé bude chutnat stejně. „Ouředně přištemplovaný“, jak spolu z legrace říkáme, a tím pádem už tak nějak navždycky. Naše spojení už dávno nestojí na prstýnku nebo rodných listech dětí, ale na těch tisících malých věcech, co se mezi námi za ty roky navrstvily – na nákupních lístcích, co visí na lednici, na vypraném prádle, které spolu občas skládáme a přesně víme, komu patří jaké ponožky, i na tom, že oba víme, že to mlíko prostě dojde zrovna ve chvíli, kdy už se pro něj fakt nikomu nechce. Petr mě zná ve všech podobách – v zástěře, co na mně visí, když vařím, ve vzteku, kdy bouchám dveřmi jako puberťačka, ve vytahaném tričku, co mělo jít dávno do hadrů, ale on mi řekne: „Nech si ho, vždyť ti tak sluší!“
Čaj na sto způsobů
A pak mám ráda i čaj. To je Pavel. Milenec. Ale nefungujeme tak, jak si to lidé představují, žádné hotelové pokoje a útěky na víkendy. Spíš se k němu chodím nadechnout. V jeho bytě se nemluví o třídních schůzkách ani o tom, co je třeba zařídit, nakoupit, udělat. S ním se směju jinak. A taky mlčím jinak. Vnímá mě celou, jak tam sedím, s nohama pod sebou, a piju víno z jeho hrnku, protože skleničky nevede. Neříká mi: „Lásko!“ ani „Miluju tě.“ My se máme jednoduše rádi. Povídáme si o věcech, na které v běžném provozu domácnosti nemám čas ani pomyslet; o cestování, knížkách, kdo dostal jakou cenu za co, jaký herec se nám líbí, co nás ve světě právě zaujalo. Spíme spolu, samozřejmě a je to prostě jiné, jako je jiný každý muž a každý hrníček v mojí kredenci.
Pondělí s Petrem
V pondělí jsme pekli koláč. Tedy děti pekly a my s Petrem jsme dohlíželi, aby to nedopadlo jako loni – sůl místo cukru a tři vejce pomalu i se skořápkami. Petr nakrájel jablka, já míchala máslo s cukrem a dohadovali jsme se, jestli se skořice dává před pečením nebo po. Smál se, když mu šlehač prskl na tričko, a já se na chvíli zarazila, protože jeho smích je pořád stejný jako v době, kdy jsme se spolu vodili za ruku a plánovali budoucnost.
A večer, když jsme pak leželi vedle sebe, se ke mně otočil a jen tak mimochodem zašeptal: „Díky, že jsi tady.“ Neodpověděla jsem, jen jsem se k němu přivinula a pomilovali jsme se. Stejně jako už předtím stokrát, tisíckrát. Tak nějak – manželsky. A uvnitř sebe jsem věděla, že ho mám pořád ráda.
Čtvrtek s Pavlem
Ve čtvrtek jsem jela za Pavlem. Nepíšu mu dopředu. Nepotřebuju svolení. Jen zvednu telefon a on řekne: „Přijď.“ V jeho kuchyni je vždycky ticho na rozdíl od mé, kde se pořád něco děje. Pavel přede mě postaví hrnek, já si naliju čaj a vím, že později dojde čas i na víno. A na sex. Objevný a pokaždé jiný. Milenecký, zakázaný… Co jsem řekla doma? Kde jsem? Čtvrtky jsou moje dny, dříve jsem se zaštiťovala kamarádkami, občas se s nimi i viděla, dnes už se mne Petr na nic neptá.
Věří mi? Nebo ví?
Hamletovská otázka
Mám v tom pokračovat? Občas přemýšlím, jestli už nejsem stará na dvojí život. Ale pak se rozhlídnu po našem bytě, posbírám ponožky, uspím děti, políbím manžela, který se na mě usměje a řeknu si: „Všechno funguje. Není důvod cokoli měnit. Nechci to ničit, nechci se Pavla – a ani Petra, když na to přijde – vzdát.“
A když pak stojím v kuchyni a sahám po jednom z těch svých dvou hrníčků, už ani nepřemýšlím, který si vezmu. Oba tam jsou. A nápoj z obou mi chutná.
Jak to vidí koučka Hana Adamíková
V příběhu je cítit láska; láska k manželovi, dětem a rodině. A také touha po dobrodružství, vzdálení se, touha po bytí sama sebou. Tato touha sama o sobě není špatná, naopak je známkou života. Nicméně je otázka, zda je právě tato forma – tedy milenecký vztah – dlouhodobě manželství prospěšná. Osobně jsem zastánkyní monogamního vztahu, protože hloubka partnerství – pokud se vztah rozvíjí – může dosáhnout rozměrů, jakých se v mileneckých vztazích jen těžko dostává. Často se také do paralelních vztahů dostanou emoce a konflikt svědomí, případně se nevěra může provalit a dojde ke konfrontaci. S tím vším je třeba počítat a vzít za situaci odpovědnost se všemi následky/důsledky, včetně případného neplánovaného otěhotnění nebo rozchodu ze strany milence, protože ho už prostě přestanete bavit. Než tedy na paralelní vztah vůbec pomyslíte, zkuste začít otázkou: „Co mě na tomto muži přitahuje? A mohu tuto touhu v životě naplnit jinak?“
Hana Adamíková je koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihu – Staňte se magnetem na skutečné muže. Díky této knize v sobě znovu probudíte svou ženskost, krásu a přitažlivost a pomocí praktických cvičení se zbavíte všeho, co vám dosud bránilo potkat toho pravého.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
