Když se rozhodnete před padesátkou zhubnout a všichni kolem vám „fandí“.
Akorát tu poslouchám aktuální první střiženou verzi podcastu s Petrem Havlíčkem, člověkem, se kterým jsme si profesně příbuzní a lidsky blízcí. Je o životě donaha. Taky jsem stihla věnovat čas muži, dceři, babi, psovi. Dojet k babičce s čerstvými bílými hřiby, upatlat jí smaženici. Pak nákup, honba za kurýrem DPD, doma zpracovala houby, uvařila stroganoff. Připravila jsem krabičky babičce a muži na zítra. Odpověděla na xx zpráv a mailů.
Když tahám původní Zhýralku z archivu za nohu, zjišťuji, že věci se mají stejně, vlastně ne, podobně! Jsem totiž o kus vnímavější a znovu vstřebávám prosté radosti života. Třeba jak voní a křupe pod nohama ránem promrzlý mech a kolik času chci věnovat žití, co umí slunce v lese, kolik lásky dostávám zpět za tu, kterou věnuji. A víte co, pořád mě baví žít živý život a jsem vděčná, že se mi v něm objevují ti, kteří za to stojí a jejich přítomnost mě obohacuje a těší. Tak tady mě máte, Zhýralku před rokem a půl.
Time management, babička je potvora a víno v parku, ne děkuji.
Dneska jsme měly s mými děvčaty na neděli dost honičku a já obzvlášť, abych dostála pravidlům Metabolik Balance. Čekalo nás nečekané cestování, návštěva babičky a odpolední srazy s kamarády a se psy. Už včera jsem si vymyslela krutí guláš se žampióny, který si vezmu k obědu, žito a jablko k tomu. Uvařeno večer a ráno jsme za něj byla vděčná, protože jsem v klidu posnídala další verzi ovesné kaše (kolik jich ještě vymyslím, netuším) a své Flat Whity. Taky pes potřeboval vyvenčit a najíst a chtěla jsem dopsat scénář na úterní Rodinku.
Bylo mi jasný, že se domů vrátím pozdě odpo polomrtvá. Všichni členové naší rodiny jsou totiž velice náročné modely + jedna z mých nejlepších kamarádek megahustá. Do toho jsme mimo původní plán hned zrána vyrazily směr Kolín pro další přírůstek do zvířecí smečky, zachránit desetiměsíčního Hovawartího chlapce Yrra. Což je statný krasavec, jenže mentálně vypnutý.
Pes byl tedy na řadě první. Všechno klapalo na jedničku, až na to, že nezvedne zadek do auta, takže jsme ho do vozu musely natlačit, je trochu vyžranej (zapadá do konceptu rodiny – dnes 17.11.2020 už ne, i on se polepšil). Venku neví, čí je (doslova)! Na volno neexistuje, na vodítku táhne jako pár volů. Trochu jsem se bála, jak si poradíme na sedánku u naší křehule babi Koko, které bude za pár dní devadesát / teď už jí bude 92, díky Bohu/. Koko je, v vzhledem k věku, éterická bytost, zato její morálně volní vlastnosti připomínají středověké brnění a to platí i letos v roce 2020!
Včera v probíhající komunikaci s babi co prej budeme jíst, hlásím, že jsem na svém metabolicky přívětivém jídle já nic, přinesu si a holkám bodne polívka a „hlavně se s ničím nedělej, babi“. „Dyť mě znáš“. „ Právě proto“. Dyť mě znáš! Díky babi, víš jak tvoje chlebíčky „nesnáším“! S Grizzlym na provázku, taškou dárků ze Srí Lanky a meta přívětivým gulášem v podpaží jsme naburáceli k babi. Ta nás srovnala do latě všechny včetně pana medvěda hned ve dceřích, prej: „ je tlustej“. Nadiktovala mi seznam lidí, kteří přijdou na její devadesátiny /ano babi, už jim volám/, řekla Esther, že je taky tlustá.
Já na to: „Už jsem dost shodila , babi.“ Ona: „Hm, docela dobrý, ale ještě potřebuješ aspoň deset kilo dolů“ !Aha, dobře, děkuju. ( Už mám celkem 20 kg dole k dnešnímu dni, pozn. autora) Ve 12:30 jsem vdechla guláš, poté co jsme se dohadovaly kde teda uspořádat TU OSLAVU a kdo tam přijde a kdo a ne, a co když nepřijde tenhle a tamten zase kvůli tomuhle. OMG. Teprve organizace akce a už se pár lidí nafouklo, hádejte, kdo přijde na večeři.
Dnešní rachot jsme zakončili za domem ve sluncem zalitém a jaro vítajícím parku Grébovka, děti, psy, dospělí s foťákem, láhev bílého uprostřed rušné cesty, kojení, řev, smích, jedna boule a boty obalené bahnem. „Dej si cůca vína, neblbni“, pravila moje drahá přítelkyně. „Ne, nepiju, jsem v redukčním období“. Ále, tvoje oblíbený bílý.“ „ Ne, fakt děkuju, grrrrr.“
Je večer, ležím na krovkách, poslední jídlo dne jsem doslova vdechla. Kolem hlavy mi lítají chlebíčky s majonézou, v uších šumí bílé víno. Je senzační mít „parťáky“ – rodinu a kamarády takhle v neděli. K dnešnímu dni mě chlebíčky nezajímají, dala jsem si za poslední dva roky asi dva. Víno bílé suché piju, taky občas a vůbec mě už neláká vrátit se ke způsobu života, který mi byl blízký v minulém těle.
Zápisník zhýralé matky předchozí díl
Autor: Petra Krajčinovič
Foto: Petra Krajčinovič
