Žárlivost je jako koření. V malém množství vztah osvěží, ve velkém ho ničí. Zkušené kuchařky vědí: odhadnout správnou míru koření chce trochu cviku. Je lepší začínat s málem, přidávat po špetkách i vědět, kdy se musí přestat. Totéž platí pro žárlivost v partnerském vztahu.
Málo platné, časem zevšední i to, co nás na tom druhém zkraje přitahovalo, a tak je třeba partnerství alespoň občas drobně překvapovat. Kdy v tom může žárlivost sehrát pozitivní roli, a kdy dokáže vztah zničit?
Nebavil mě. A pak jsem začala žárlit.
Monice bude příští rok čtyřicet, jejímu druhovi Radkovi je o dva roky víc. „Jsme spolu deset let, děti nemáme. Doma se s ním trochu nudím. Já jsem akční a kutil v sukních, partner zase hospodyňka. Jo, jo, pečení a vaření, a hodinové umývání nádobí, to je jeho. Jenže važte si takového chlapa,“ říká Monika.
Jednou se za partnerem stavovala v jeho obchodě, on ji však neviděl. Zato Monika měla příležitost slyšet, jak Radek komunikuje se zákaznicí. „Byla to dáma v letech, Radek jí chválil účes. A jak je milá, jak jí to sluší. Paní se jen uculovala, a když partner odešel do skladu, obrátila se na mě: „Jeho žena ani neví, jaký má doma poklad“. „Já zírala. Raději jsem odešla, netuším, zda mě Radek zahlédl. Ke svému vlastnímu překvapení jsem totiž na něj začala žárlit,“ vypráví. Tahle historka ji totiž donutila podívat se na jejich vztah očima jiné ženy. A začít si vážit toho, co dříve považovala za samozřejmost.
Prý jsem hysterická žárlivka
Aneta má na první pohled všech pět P. Ovšem, jak říkají její dobří přátelé – pěkně, přátelsky, pozitivně, přívětivě a příjemně působí jen do doby, dokud neotevře pusu. „Jakmile mi někdo odporuje, neznám ,bratra´, natož manžela. Představte si, že najdete v manželově prádle stopy po rtěnce, to je přece každému jasné, co se dělo! Podruhé zase vidíte, jak se fintí, copak je ženská? Určitě k tomu má důvod“, čertí se pohledná třicátnice. Není snad den, kdy by mu nedělala žárlivé scény – přesvědčená o své pravdě. Kdyby byla k sobě upřímná, musela by přiznat, že její podezření „bůh ví, co a se kterou dělal“, nebo „kvůli které se zase hází do gala“ se nikdy nepotvrdila.
„Když mi manžel nedávno řekl, že moje hysterické žárlivé scény už odmítá poslouchat, strašně jsem se naštvala. Jasně, řekla jsem mu to. Prý to slyšel celý panelák. Opravdu nechápu, proč v ten večer domů přinesl žádost o rozvod,“ diví se Aneta, které dodnes nedošlo, že za rozpad jejich manželství může vlastně sama.
Žiju jako na houpačce
Každý z nás je někdy nahoře a jindy dole, ale otázkou zůstává, jak dlouho se časté změny dají snášet. „I když se na náš vztah podívám opravdu s odstupem času, stejně nedokážu přijít na to, kde jsme udělali chybu,“ svěřuje se Ema. Zkraje totiž ona i partner považovali za příjemné zpestření, že na sebe navzájem žárlí a umí si to dát patřičně najevo; po každé scéně následovalo příjemné usmiřování. Jenže časem se z milého pošťuchování stal zvyk, či dokonce až povinnost. „Někdy mám pocit, že se navzájem jen trumfujeme – co kdo vymyslí, jak toho druhého zraní. Mám pocit, že nám ty žárlivé scény přerostly přes hlavu,“ uvádí.
Vyřešit to ale neumí. Když partnerovi jednou řekla, co a proč se jí nelíbí, nepořídila. „Prý dosud ti to vyhovovalo, a bavilo tě to – jak to, že teď už ne, ty snad opravdu někoho máš!“ rozkřičel se na ni. „Nedokáže pochopit, že dříve jsem to brala jako zábavu a zpestření vztahu, ale co se nám narodila Jituška, moje myšlení se změnilo. Hra skončila, chce se mi říct. Jenže manžel má pocit, že dávám přednost dcerce před ním a je to všechno ještě horší. Jak dlouho budu muset čekat, až dostane rozum?“ ptá se nešťastně.
Připravila: Věra Hájková
