V novém seriálu české televize Ratolesti hraje adiktoložku Soňa Geislerová. Snaží se pomáhat dětem i dospělým, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Co nám o své roli prozradila.
Jaká je podle vás Hana Velková?
Hana Velková je adiktoložka, psycholožka a matka. Snaží se dělat věci správně, ale někdy může být i snaha vlastně příčinou potíží, když nám soustředěný pohled na to, jak udělat věci správně, prostě zatemní výhled na to, co je reálně správné. Díky své umanutosti a někdy až přílišné liberálnosti se tak dostane do situací, ze kterých plynou různé komplikace. Veskrze je ale Hana dobrý člověk, který v rámci deseti dílů prochází určitým vývojem. Musí zkrátka přestavět spoustu věcí, ze kterých se skládá.
Máte nějaké společné vlastnosti?
Hana je zaťatá, vytrvalá, zásadová. Člověk ponechávající si otevřenou mysl, a tím pádem i schopnost reagovat na věci nově. Je liberální, je částečně idealistka, je tvrdá. Já jsem jen idealistka, ale vzteklá.
Čím vás role zaujala natolik, že jste se ji rozhodla přijmout?
Chtěla jsem pracovat s Michalem Blaškem, to je hlavní motiv. Pak mě těšilo, že se jedná o aktuální témata, tedy ta, o kterých se v dnešní společnosti nejvíc diskutuje. Ta takzvaně polarizující. To mě baví. A baví mě, že se seriál nezastává ani jedné ze stran, jen předkládá nestranný pohled.
Na tiskové konferenci jste hrdě zmínila, že jste roli Hany získala díky účasti na castingu. Jak to máte s castingy?
Casting je jedna z hlavních součástí herecké profese. Tam přicházíte ukázat, jak o roli přemýšlíte, jak s ní pracujete, jestli o ni stojíte, jestli jste vůbec schopni naučit se nazpaměť tři stránky textu. Navíc je to taková zkouška chemie nebo kombinatoriky. Třeba jste dobrý na tu postavu, ale v kombinaci s někým jiným už to nefunguje. U Ratolestí jsem prošla castingem a vůbec s tím nemám problém. Vlastně mi to naopak přijde korektní a správné. Člověk, který už byl vidět zleva, zprava i vzhůru nohama, tak vlastně musí pořád prokazovat, že je v něm nějaká kvalita, pro kterou stojí za to s ním znovu točit, znovu ho obsadit.
Na casting nemůže přijít někdo jen tak z ulice. Není náhoda, že tam jste. Oni jsou na vás zvědaví, chtějí vidět, jak co děláte – a já do určité míry věřím i na to, že tam opravdu sedí lidi, kteří vždycky chtějí, abyste byli co nejlepší, a to je strašně důležité nastavení mysli. Vědět, že si přejí, abych to udělala správně, protože pak to má smysl, že jsem přišla. Neříkám sice, že mám castingy ráda, ale naučila jsem se je brát. Je to prověrka naší práce.
Jak zvládáte učení textů?
Já mám takzvanou panickou paměť, což je termín, který jsem sama vymyslela a znamená, že jsem schopná se něco naučit až v panice. Pokud jsou ty věci složité obsahově a je třeba, abych o nich přemýšlela a našla nějakou logiku, nahrávám si to a pak třeba poslouchám v autě. Tím se to i učím a zároveň o tom můžu přemýšlet. Dokážu se text naučit rychle, ale stalo se teď na natáčení, a to byla pro mě hodně těžká chvíle, že jsem dostala text a chyběly mi tam tři stránky. A když jsme si sedli na zkoušce před kameru, ukázalo se, že umím o tři stránky míň než ostatní. To bylo i na mě moc, ale vyřešilo se to tak, že se nejdřív točili ostatní a pak už jsem se to naučila.
Jaké role vítáte nejčastěji – co musí obsahovat, aby pro vás byly výzvou?
Musí vzbuzovat otázky, probouzet moji obrazotvornost nebo obsahovat scénu, kterou strašně chci točit. Nebo víc takových scén.
Jak jste prožívala roli matky, jejíž jediný syn si zahrává s nebezpečím, proti kterému ona sama jako adiktoložka a psycholožka profesně celý život bojuje?
To byl právě jeden z těch motivů, pro který jsem do toho šla. Bezmoc. Zpochybňování vlastních hodnot a pravd v konfrontaci s mateřskou láskou. Co může vyhrát? Co vlastně člověk ztratí? Která ztráta je lidsky přijatelnější, obhajitelnější? To je velmi silné téma.
V seriálových třídách se dějí různé věci a aktéry nejsou jen žáci, ale mnohdy i jejich rodiče. Jste vy sama rodič, který řeší problémy za děti, nebo je necháváte, ať si vše vybojují samy?
Tak půl na půl. Jsem schopná vlítnout na hřiště při fotbale, když někdo moje dítě fauluje, ale když fauluje samo, tak se k němu nehlásím – ať si to vyžere. Umím být jak přehnaně pečující dusivá máma, tak i poměrně tvrdá, když si to situace žádá. Můj muž je zase nejhodnější na světě, přesto má autoritu, což je něco, co se mi líbí. Ale jak říkám, já jsem vzteklá. Nicméně naše děti jsou už skoro všechny tak velké a samostatné, že dokážou spoustu věcí vyřešit i bez nás.
Jednu z rolí si v Ratolestech zahrála i vaše dospívající dcera. Byla to její iniciativa?
To určitě ne. Myslím, že to napadlo Michala, jestli se nepletu. Nebo Maju Hamplovou. Je to malinká role a Stella ji brala asi jako brigádu. Myslím, že její ambice jsou ve výtvarném světě, ale když ji něco zaujme, ráda i točí.
Připravil: Radek Konečný
