Maminky malých školáků tento pocit důvěrně znají – jak se blíží konec prázdnin, narůstá nervozita spojená se školními povinnostmi. Jak si to alespoň trochu usnadnit? Když nebudete stresovat sebe, nástup do školy lépe zvládne i váš potomek.
Také si říkáte, že tentokrát se nenecháte jen tak rozhodit, že tu situaci už dobře znáte, že vloni se to také nějak ustálo? A pak se při nejbližší příležitosti začnete stresovat, protože víte, že vyřešit nastupující povinnosti tak, aby byli spokojení velcí i malí – vlastně není možné? Přesto platí úsloví: Všechno jde, když se chce. Jak ho převést do praxe?
Začněte plánovat
Většina rodičů má představu, kolik vyučovacích hodin jejich školáka čeká, ale dá se to zjistit i prostým telefonátem do školy ještě dříve, než bude 1. září. Stejně tak byste měli mít jasnou vizi, do jakých kroužků plánujete potomka přihlásit, aby se sladily školní povinnosti a záliby. A také váš čas.
„Vloni jsem měla obrazně řečeno velké oči. Chtěla jsem, aby naše osmiletá Amálka stále docházela na tanečky, které měla dvakrát týdně a byla na ně zvyklá. Jenže jsem ji ještě přihlásila na angličtinu, také dvakrát týdně, protože jí ve škole moc nešla. Já pak nevěděla, kam dřív skočit, a dcerka byla z neustálých přejezdů unavená. Manžel má práci dlouho do večera, babičky jsou daleko,“ svěřuje se Věra (37 let). Po několika perných týdnech odhlásila dcerku z angličtiny, na kterou se dojíždělo přes půl města. A sehnala si doučování domů.
Nebuďte na to samy
Jak lehce se to řekne, ale hůře vykoná. Pomoc se přitom téměř vždycky najde, jen ji musíte aktivně hledat. Když babičky nejsou, pomůže i teta, sestřenice. Žádný příbuzný nebydlí poblíž? Spojte se s rodiči spolužáků vašeho potomka. A pokud nejde ani tohle, poohlédněte se po okolí. Nenajde se v domě ochotná sousedka, která vašeho potomka jednou dvakrát týdně pohlídá či vyzvedne z kroužku nebo ze školy?
„Přistěhovala jsem se do domu, kde jsem nikoho neznala. Jistě, tak to má většina lidí, ale já žiju sama. Tak jsem se rozhodla uspořádat pro nejbližší sousedy párty. Na chodbě. Ti, co přišli, byli překvapení, ovšem právě díky tomu jsme měli šanci trochu se poznat. Mimo jiné jsem poznala maminku tehdy pětiletého Toníka. Slovo dalo slovo, a od té doby, už pět let, chlapce jednou týdně vyzvedávám ze školy, a pak ho do pozdního večera hlídám. Pro mě je to příjemná změna, děti už mám velké a vnoučata žádná, jeho maminka je také spokojená a Toníkovi se u mě líbí,“ vypráví Helena (56 let).
Nebojte se družiny
Před revolucí bylo běžné, že i menší děti chodily samy ze školy, dnes se mnoho rodičů třeba i desetiletých školáků, či ještě starších dětí, bojí. Jistě, nikdo neví, co se může stát. Pokud jste skutečně vyčerpali všechny možnosti a opravdu nemáte žádné hlídání, přihlaste dítě do družiny. Získáte jistotu, že o vašeho potomka bude postaráno, a kvalifikovaně, což vám jen uleví. Určitě se dá se domluvit i to, že dítě bude každý den v družině jinak, právě s ohledem na jeho záliby. A vaši pracovní dobu.
Podporujte jejich samostatnost
Každé dítko je jiné. Zatímco jednomu byste bez obav svěřili klíče od bytu třeba v osmi letech, u druhého, byť staršího, si to netroufnete. Ale ono nejde jen o klíče. „Mám jedenáctiletého vnoučka. Jeho rodiče se rozváděli, když bylo Honzíkovi sedm, nyní mají střídavou péči. Oba jsou zlatí, snaží se, seč můžou, aby klukovi vynahradili, že už nejsou jedna rodina. A v tom je problém: nejen oni, i já s dědou a další prarodiče, my všichni jsme chlapce pěkně rozmazlili. Honzík je naučený, že vždy je mu někdo k ruce, kdo pomůže, vysvětlí, zařídí, připomene, ochrání ho… Představte si, on si ani z lednice nevyndá nic k jídlu, jen někomu nahlásí, že má hlad. Teď půjde do šesté třídy, a tak si říkám – není nejvyšší čas začít to dělat jinak?“ uvádí babička Jiřinka (72 let).
A my odpovídáme: Je. Nejen kvůli vám, dospělým, ale hlavně kvůli dítěti. Začněte menšími krůčky, třeba právě tou lednicí, naučte ho nakupovat, zamykat byt. Zprvu ho kontrolujte, a postupně ho nechte jednat samostatně. Uvidíte, že to půjde.
Připravila: Věra Hájková
