V novém seriálu české televize Ratolesti hraje nevidomou dívku Josefína Prachařová. Co nám o své roli prozradila.
Josefíno, jak byste popsala svou postavu?
Hraju ambiciózní, cílevědomou studentku Lenku talentovanou všemi možnými směry. Hraje na klavír, na housle, do toho plave, běhá, dělá strašně moc věcí, a ještě se dobře učí. Zásadním specifikem je však to, že je moje hrdinka nevidomá, a díky ní v seriálu nahlédneme do tohoto světa a uvidíme, jak se dá s takovým handicapem žít, navíc s jakým životním nadhledem.
Jak složité pro vás bylo naučit se hrát nevidomou?
Myslím, že jsem se to nenaučila. Podle mě se to ani nedá úplně naučit, protože je to smysl, na který jsem zvyklá celý život, takže se do toho člověk strašně těžko vciťuje. Na natáčení jsem ale měla čočky, přes které jsem skoro nic neviděla, to mi v tom zvládnutí role hodně pomáhalo.
Měla jste někoho, kdo vám s postavou pomáhal?
Pro mě bylo zcela upřímně největší inspirací potkat se právě s dívkou, podle které byla role napsána. Celé mi to převyprávěla, a to pro mě bylo úplně nejdůležitější. Byla jsem moc ráda, že jsem ji mohla potkat. Je to neuvěřitelně inspirativní člověk. Také jsem se byla podívat v SONS, což je asociace pro nevidomé, a tam jsem se potkala s jednou mladou nevidomou slečnou, která hraje na klavír. Strávila jsem s ní nějaký čas, což mi hodně pomohlo. Když to člověk vidí nebo vedle takového člověka chvilku existuje, je to určitě velkým zdrojem inspirace.
Vaše postava je velmi talentovaná, ale také cílevědomá a dříč. Vy jste také dívka mnoha talentů – máte se svou postavou něco společného?
Dívkou mnoha talentů bych se úplně nenazvala, ale děkuji. Mě a Lenku pojí více věcí, nicméně právě cílevědomost a nějaká ambice jsou asi ty nejvýraznější.
Když zavzpomínáte na školní nebo studijní léta, pral se někdo ve vašem okolí s nějakým problémem, který se stal i jedním z témat Ratolestí?
Určitě ano, vlastně s většinou z nich. Nemusím ani vzpomínat, stále studuji. A téma, jako je sebepoškozování nebo hledání vlastní identity, se mi zdá být přítomné v téměř každé skupině mladých lidí. Nemusí se ani jednat o studentské prostředí.
Pocházíte z herecké rodiny, rodiče jste jistě vídala připravovat se na role. Převzala jste nějaký model ve stylu učení se textu, výrazové stránky postavy, přípravy na specifickou roli a podobně?
Nad tím jsem se upřímně nezamýšlela, takže moc nevím. Jediné, co si vybavuji, že máme společného s mámou, je učení se textů po nocích. Přes den nám to nějak nejde.
Herečkou se stáváte krok po kroku. Nebyla to zcela jasná volba a dětský sen. Už máte jasno, jestli se herectví chcete věnovat opravdu na 100 %? Netáhne vás to ještě do jiných vod, ať už tanečních, nebo animačních?
Herectví mě moc baví. Baví mě, jak moc mě učí nejen o mně, baví mě jeho různorodost i to, že přispívá k tvorbě krásných projektů nebo že se díky němu neustále seznamuji s novými lidmi. Rozhodně je to něco, čemu bych se ve svém životě moc ráda věnovala, pokud to jen trochu půjde. Nicméně jsem člověk, který nevydrží jen u jedné konkrétní věci. Věnuji se tedy i tanci, psaní nebo tvorbě divadelních projektů. Ale přijde mi, že jedno souvisí s druhým a vzájemně se to doplňuje.
Jaká byla atmosféra během natáčení? Prozraďte nám, jak se štábu líbilo v prostředí romantických kulis Tábora.
Atmosféra během natáčení byla fakt super, režisér Michal Blaško má v sobě jedinečný klid, což bylo moc důležité. A všichni herečtí kolegové i ostatní ze štábu byli skvělí. Moc ráda na to období i na Tábor vzpomínám.
Připravila: Radek Konečný
