Michaela Dolinová přinesla do českého jazyka nové slovo – sněhánky – když pracovala jako rosnička a hlásila počasí. Je ale především herečkou, a dokonce založila vlastní agenturu. V Praze hraje v Divadle Radka Brzobohatého a komedie vozí i za diváky mimo Prahu.
Vystupuje také ve Strašnickém divadle v komedii Presidenti a Růžové svatby a jak říká: „Tam si jako producentka odpočinu a jen hraju.“ Kromě toho všeho ale ještě stíhá učit na konzervatoři mladé adepty herectví.
Jsi vystudovaná herečka – ale přesto tě máme pořád v paměti jako rosničku. Jak na tohle období vzpomínáš?
V roce 1993 jsme jako herci neměli moc práce. Do divadel se nechodilo, všichni začali „podnikat“. Herci začali moderovat v soukromých rádiích, jako já, a tam už byl krůček k tomu dělat to na obrazovce. Rosnička nebyla má vysněná pozice, ale nakonec se ukázalo, že i tam mi dovolili dělat počasí neformálně a hlavně, dlouho. Kdybych po 10 letech neodešla sama do Snídaně s Novou, byla bych tam možná doteď.
Nevzalo ti to, že ses stala moderátorkou, herecké příležitosti?
Určitě. Byla jsem zaškatulkovaná a jen díky tomu, že jsem neopustila angažmá, jsem se herectví držela. Nejdřív v divadle Josefa Dvořáka a pak to bylo 15 let Hudební divadlo v Karlíně. Tam, v centru lehké múzy, nikomu nevadilo, že večer hlásím, jak bude ve Svitavách. V televizi mi pak po nějaké době nabídli hrát v Ordinaci v růžové zahradě. To bylo fajn.
Před časem ses dala na podnikání jako divadelní produkční, co tě k tomu vedlo? Co bylo impulsem?
Vplula jsem do toho nenápadně. Měla jsem jednu komedii v jiné divadelní agentuře. Ta řekla, že už jako končíme. Mně to přišlo líto a začala jsem v prodeji komediálního umění pokračovat sama. Nebylo a není to lehké. Ale jde to i nesmělému člověku, jako jsem já.
Tvoje komedie mají velký úspěch, zejména Nejstarší řemeslo. Jak vůbec kusy, které budeš produkovat, vybíráš?
Mám ještě pod sebou Domácí štěstí, které hrajeme už neuvěřitelných třináct let, Trapas nepřežiju (12) a Čarodějky v kuchyni (7). Pořád je o to zájem. Komedie je samozřejmost. Musí mít ale přesah. To znamená, že si na ni lidi vzpomenou i za týden a někde je jakoby zamrazí, že si uvědomí, že i pod smíchem je lidský hřích, se kterým se snažíme si poradit.
A jak vybíráš herce? Určitě to není snadné.
Není. Ti, kteří jsou populární, hodně natáčejí a nemají na divadlo čas. Musím si je domlouvat hodně dopředu. Hodně dopředu.
Máš na svém kontě nějakou roli, která je opravdu nezapomenutelná?
Nejraději jsem hrála Viktor-Viktorie v Karlínském divadle. Byla to dvojrole s krásnými songy a s úžasným Vladimírem Brabcem. Nechyběly krásné kostýmy, tanec, zajímavý příběh a orchestr pod jevištěm. A především plné karlínské divadlo! To se nedá zapomenout. To bych chtěla ještě někdy zažít. Můžu jen poděkovat tehdejšímu řediteli Láďovi Županičovi za skvělé příležitosti.
Připravila: Šárka Schmidtová
