Za pár měsíců mu bude padesát, ale pořád působí jako kluk, kterého si pamatujeme ze seriálu Rodinná pouta. Petr Vondráček se věnuje nejen muzice, ale funguje i jako herec. Se svojí partnerkou Šárkou Vaňkovou excelují na jevišti ve hře Presidenti. A ve volném čase utíká na svoji milovanou chalupu.
Když jsme si domlouvali rozhovor, říkal jsi, že něco kutáš na chalupě.
Svoji chalupu mám moc rád, znamená pro mě pořád prázdniny – babička, teta, děda. Je to barák u Kolína, kde se narodil můj táta. Přímo tady a já sem jezdím od narození. A teď ho mám na starosti já, a tak se o něj starám. Je to kousek od Prahy, vesnice a je to tady skvělé.
Nestýská se ti tam po muzice?
Ne, mám tady piano, kdybych náhodou měl nutkání skládat, zacvičit si nebo si zahrát, tak se tady můžu vyžít i po hudební stránce.
A jak ses k muzice vůbec dostal? Prý za to může Elvis Presley.
Může za to táta, potažmo Elvis, kterého měl táta hrozně rád. Sotva jsem začal chodit, tak jsem se naučil pouštět si gramofon. Jednu desku Presleyho jsem sjížděl i několikrát denně. Prostě mě uchvátil; ten jeho hlas a rytmus rokenrolu.
Asi bys ho byl rád viděl naživo, ale.
Teoreticky vzato jsem šanci vidět ho měl. Narodil jsem se v únoru 76 a Elvis zemřel srpen 77. Ale vzhledem k tomu, jaká byla u nás normalizační situace, to můj táta ročnímu synáčkovi dopřát nemohl.
Jsi frontmanem kapely Lokomotiva, a to už hezkých pár let!
Lokomotiva funguje už 31 let, stále hrajeme v původním složení, občas máme rokenrolové koncerty v Praze v Malostranské besedě a chystáme velký koncert na moje padesátiny 11.března příštího roku v Hybernii. Jsme pořád aktivní, sice nejsme ta úplně áčková liga, ale jsme spolu, máme se rádi a Lokomotiva pořád jede kupředu.
A co muzikály?
K muzikálu jsem se dostal úplnou náhodou. První, ve kterém jsem vystupoval, byl: Olympic aneb jak se lítá vzhůru v Divadle Ta Fantastika, bylo to v roce 2002, kdy měl Olympic čtyřicátiny. S Alešem Hámou, Jakubem Werembergem a Daliborem Gondíkem jsme představovali tuhle legendární skupinu. Takhle to vzniklo a pak se to už nabalovalo, ale já nejsem muzikálová superstar – je to disciplína, která mě baví, ale být na jevišti s Lokomotivou je pro mě větší štěstí.
Připomínáš se nebo si tě režiséři a producenti najdou sami?
Nikdy jsem se nikomu nikdy v životě nepřipomínal. Vždycky to přišlo – a já jsem řekl buď ano nebo ne nebo zkusím to. Když mě holky Bártů obsadily do seriálu Rodinná pouta, tak jsem byl, jako herec seriálů, nepolíbený a učil jsem se to za běhu. Stejně tak jsem začal jednoho dne moderovat. Prostě to přišlo. Dneska se už o mně ví a kdyby mě někdo potřeboval, tak mi zavolá.
Jaké máš teď životní období, pár měsíců před padesátkou?
Jsem v životě spokojený, všechno je fajn, práce je tak akorát, abych stihl i chalupu.
Máš nějaký svůj bucket list, něco, co bys ještě chtěl v životě zažít, prožít, udělat?
O tom jsem nikdy neuvažoval, nic takového nemám. Jediné, co chci občas dokázat, je překonat sám sebe. Třeba nedávno se mi podařilo proletět se v letadle Antonov nad Prahou, já, který se bojím lítání! A bylo mi potom dobře; takže bych rád občas něco takového prožil. Jo a nebylo by špatné zajezdit si ještě na koni. Když pak slezeš, máš skvělý pocit a život se přece skládá z takových malých okamžiků.
Připravila: Šárka Schmidtová
