Ráno se vzbudím úplně zpocená. Mám strašnou žízeň a příšerná bolest hlavy mi nedá myslet na cokoliv jiného. Spolknu prášky proti bolení hlavy, které najdu v batohu a zase usínám.
Mezi přerušovaným spánkem vnímám, že otvorem ve stanu nakukují hlavy mých kolegů, pak ke mně vleze Martin, mluví na mě, lehce se mnou třese a dotýká se mě. Snažím se mluvit, ale vypadá to, že mě neslyší, dohaduje se o něčem s ostatními.
Upadám do horečnatého spánku, ze kterého se za chvíli zase probírám. Vnímám jenom, že už je zase večer, někdo mi dává napít a nutí mě něco polknout. Antonio, pomoz mi. Pak se v otvoru objeví jeho hlava. Následuje velký rozruch, stan se hýbe a najednou je pryč, jsem venku a někdo mě nese. Proberu se ve voze kvůli nepříjemnému drncání. Jsem přikrytá dekou, ačkoliv se silně potím. Podívám se vedle sebe a vidím pátera Antonia s rukama na volantu, jak se upřeně dívá na cestu před sebou.
„Antonio…“
Polekaně se ke mně otočí a říká tichým uklidňujícím hlasem něco, čemu nerozumím. Je mi špatně, tak špatně jako snad nikdy, přesto vnímám, že pokud tohle nebude můj konec, už budu navždycky vědět, že se mě pokusil zachránit.
Zemřela jsem a jsem v pekle. Aspoň tak mi to v první chvíli připadá, protože jsem v nemocnici. Nenávidím nemocnice, ten pach a zařízení, připomíná mi to veškerou mou bolest a selhání, když jsem po roce vzdala studium medicíny. Teď tomu budu čelit, vydaná zdravotníkům napospas. Jsem napojená na několik hadiček, takže se nemůžu hýbat, chce se mi spát, ale ruší mě příšerný křik. Někdo mě drží za ruku a já na něj nevidím, jenom doufám, že to není Antonio a nevidí mě takhle zuboženou. Večer je mi ještě hůř a někdo mi drtí ruku tak silně, že zadoufám, že to on je, že budu ještě jednou s ním.
Občas se proberu, někdy se cítím líp a někdy mnohem hůř. Mám pocit, že jsem tu už týdny, a ještě jsem neviděla lékaře. Už trochu vnímám a jednoho dne zaostřím na kolegy se starostlivými obličeji. Vysvětlují mi, že odjíždějí, ale že je o mě postaráno, že už mě konečně začali pořádně léčit a začínám se uzdravovat.
Vykašlali se na mě! Je mi pořád stejně špatně a oni mě tu nechají úplně samotnou. Mezi spánkem a bděním mám občas pocit, že rozeznávám Antoniovu tvář, ale nevím, jestli se mi to zdá.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
