Nemůžu ho dostat z hlavy. Jím a nevím co, převlékám se a obléknu si tričko naruby. Když se další den myju v řece, jsem tam tak dlouho, dokud to jen jde. Nepřijde.
Další den si při mytí všimnu, že mám některé škrábance na rukou podebrané a že nezasychají jako ostatní. Když se suším, jsou na dotek bolestivé. Přelepím je náplastmi, abych mohla normálně pracovat. Když druhý den všechny náplasti sundám, vůbec se mi to nelíbí. Prohrabávám se ve své lékárničce a nenacházím nic, čím bych se mohla ošetřit.
Kolegové najdou alespoň větší náplasti, a tak si bolestivá místa namažu krémem na spáleniny a zalepím. Vracím se ke svému stanu a srdce se ve mně zastaví. Před naším hlavním karavanem stojí Antonio. Nevypadá naštvaně, snad jenom trochu zamyšleně. Srdce mi buší a já přemýšlím, proč se mi tak líbí. Má tmavší husté vlasy a modré oči. Prý je to Ital, ale zdá se mi dost světlý. Mluví dobře anglicky.
Jeho oblečení je obyčejné, vždycky má na sobě světlé kalhoty a černé boty a nějakou košili s dlouhými rukávy. Škrábe se v krátkých vousech. Teď teprve jsem si uvědomila, že nějaké má. Asi vycítí můj pohled a podívá se na mě. Hrkne ve mně a chci se vzdálit, ale on mě zavolá.
„Slečno, prý byste potřebovala nějaké léky, přijďte pak za mnou.“
Nevzmůžu se na slovo a jenom kývnu. Zalezu do stanu a nevím, co mám dělat. Jsem už strašně unavená, ale přece si teď nemůžu jít lehnout. Za několik minut vylezu ven a dojdu ke karavanu. Setmělo se. Je tam pořád, usadil se mezitím na židličku a stále něco probírá s ostatními. Když mě zahlédne, okamžitě se zvedne a začne se loučit. S úsměvem ke mně dojde.
„Pojďte se mnou.“
Sledováni podezíravými pohledy se vydáváme k jeho domu. Místnost, do které mě zavede, mě překvapí. Je úplně prostá, jedinými ozdobami jsou těžké železné svícny. Zapálí dvě svíčky, protože se čím dál více stmívá, a otevře nízkou bílou skříň. Otočí se po mně.
„Posaďte se.“
Posadím se na židli k ošoupanému stolu a cítím srdce, které mi buší tak, že to snad musí být slyšet. Kromě toho mám žízeň a začíná mě bolet hlava. Konečně položí na stůl velkou papírovou krabici a vytáhne z ní nějaké kelímky a dva obvazy. Beze slova mi sundá náplasti a soustředěně potře všechny škrábance žlutou mastí. Přemýšlím, jestli jsem zažila někdy něco tak příjemného a intimního, o čem by ten druhý neměl ani tušení. Natřená místa přikryje polštářkem a začne mi ovazovat ruku.
„Moc se mi to nelíbí, je to hodně podebraný. Tohle by měl vidět doktor. Kdy odjíždíte?“
„V pátek.“
Na chvíli se mi zahledí do očí a neřekne nic. Když práci dokončí, je najednou veselejší. Dáme si něco k pití, co říkáte?
„Dobře.“
Čekám, že mi něco nabídne, ale rovnou nalije do skleniček průhlednou tekutinu. Připijeme si. Napiju se a div kořalku nevyprsknu. Rozesměje ho to a někam dojde pro sklenici vody.
„Zapomněl jsem, že jste taková květinka.“
Vypiju vodu na jeden zátah a pocítím ještě větší žízeň. Ale nechci ho zase posílat pro další. Bojím se, o čem si budeme vykládat, ale on sám začne hovor. Zdá se mi, že je to jakýsi pokus o smíření. Mluví o naší práci a o tom, že je podezíravý, ale vlastně uvítá v tomhle neměnném prostředí nějaké vzrušení. Hlava už mi třeští a sotva ho vnímám. Tolik bych chtěla využít tenhle nádherný okamžik, ale i on si brzy všimne, že ho sotva poslouchám.
„Promiňte, asi jste hodně unavená. Doprovodím vás.“
Chce se mi plakat únavou a smutkem, že tenhle neopakovatelný večer končí. Je už úplná tma a já se sotva s jeho pomocí doškobrtám ke svému stanu. Podává mi ruku, ale já už sotva vidím. Padnu na tvrdou zem a mám pocit, že můj život skončil.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
