Když mi bylo šestadvacet, byla jsem přesvědčená, že jsem konečně potkala muže svého života. Po všech těch nepovedených vztazích to vypadalo skoro jako zázrak. Byl pozorný, chytrý, laskavý – přesně takový, jakého jsem si vždycky přála. Jenže někdy i ten nejkrásnější příběh může mít moment, který všechno obrátí naruby.
Byla jsem nejstarší ze tří sourozenců. Když se rodiče rozvedli, otec si brzy založil novou rodinu a máma zůstala na všechno sama. Měla spoustu starostí a já jsem velmi brzy pochopila, že musím být spíš ta silná a samostatná. Pozornosti jsem si proto jako dítě moc neužila.
Možná právě proto jsem později ve vztazích tolik toužila po pocitu, že někam opravdu patřím, a že mě má někdo bezvýhradně rád. Po někom, kdo mě bude opravdu vidět, kdo mě přijme takovou, jaká jsem. Jenže moje vztahy podle toho také vypadaly. Byla jsem až příliš tolerantní a často jsem omlouvala věci, které by jiné ženy dávno odmítly. Hlavně když jsem měla pocit, že mě ten druhý aspoň trochu potřebuje.
Po několika nepovedených vztazích jsem začala pochybovat, jestli vůbec někdy potkám někoho, kdo mě bude mít rád doopravdy.
Seznámení
Jedno odpoledne jsem seděla s kamarádkou v kavárně. Povídaly jsme si o práci, o životě – a vlastně i o tom, jak jsem zase čerstvě sama. U vedlejšího stolu seděl muž. Vysoký, sympatický, s klidným výrazem v očích. Po chvíli se otočil a oslovil nás.
„Promiňte, slyším vás už deset minut a říkám si, že bych se měl asi představit.“
Zasmály jsme se a daly se do řeči. Byl o dvanáct let starší než já. Měl zajímavou práci, hodně cestoval a působil vyrovnaně. A hlavně – opravdu mě poslouchal.
Ten večer jsme si vyměnili čísla a od té chvíle se všechno rozjelo neuvěřitelnou rychlostí.
Náš vztah
Náš vztah byl krásný. Chodil se mnou na dlouhé procházky, vyprávěl o světě a dokázal mě rozesmát. Byl chytrý, laskavý a pozorný. A také skvělý milenec. Vedle něj jsem se cítila viděná a milovaná.
Podporoval mě ve všem, co jsem dělala. Když jsem mu jednou řekla, že jsem vždycky snila o studiu psychologie, okamžitě mě povzbudil.
„Tak to běž studovat,“ řekl. „Je škoda nezkusit to.“
Dodnes si pamatuju, jak mě jeho víra ve mne dojala.
Brzy jsme spolu jeli na dovolenou, pak jsem se k němu nastěhovala. A jednoho večera přišla romantická žádost o ruku. Byla jsem přesvědčená, že jsem konečně našla svůj domov.
Když mě přijali na školu, měla jsem pocit, že se mi plní všechny sny. Pod jeho podporou jsem dala výpověď v práci, abych se mohla studiu opravdu věnovat. Svatba se blížila a všechno vypadalo, že zapadá do sebe.
Šok
A pak zazvonil telefon.
Na displeji bylo neznámé číslo.
„Tady je maminka vašeho snoubence,“ ozvalo se.
Chvíli jsme mluvily o svatbě a přípravách, a pak přišla věta, kterou nikdy nezapomenu.
„Petro, víte, že můj syn nemůže mít děti?“
Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla.
„Prosím?“ vydechla jsem.
„On o tom ví od puberty,“ pokračovala klidně. „Jen nevím, jestli vám to řekl.“
Neřekl.
Najednou mi došlo všechno. Věty o tom, že na děti je ještě čas. Povzbuzování ke studiu. Plány na cestování.
On se už dávno rozhodl, že děti nechce. A že o tom se mnou nikdy mluvit nebude.
Když jsem se ho na to zeptala, nezapíral.
„Chtěl jsem s tebou být,“ řekl. „Ale děti jsem nikdy nechtěl.“
Seděla jsem naproti němu a měla pocit, jako by se mi celý život rozpadl před očima. Děti pro mě byly vždycky samozřejmou součástí budoucnosti.
Neodešla jsem hned. Ale během několika dní jsem věděla, že jiná cesta není. Sbalila jsem si věci a odešla.
Najednou jsem byla bez práce, bez bydlení a se zlomeným srdcem. Skončila jsem na gauči u kamarádky.
Bylo to zvláštní období. Na jednu stranu obrovská bolest, na druhou stranu zvláštní klid. Věděla jsem totiž, že jsem udělala správné rozhodnutí.
Nikdy jsem nelitovala, že jsem odešla.
Trvalo to necelý rok
Pak jsem potkala muže, který nebyl dokonalý. Občas zapomíná, kde nechal klíče, umí být tvrdohlavý a někdy mě dokáže rozčílit během dvou minut. Ale je upřímný. A hlavně stojí vedle mě.
Dnes máme dvě krásné dcery a tvoříme stabilní a spokojenou rodinu. A já vím jednu věc – někdy se musí rozpadnout ten „dokonalý“ příběh, aby mohl začít ten skutečný.
Názor expertky na seznamování a vztahy Barbory Kravčíkové
Pro krásné dlouhodobé vztahy je důležitá kompatibilita. Tedy shoda v tom, co si od života přejeme. A v tom musíme mít jasno především my samy ve chvíli, kdy partnera teprve hledáme. S ohledem na to si ho totiž pečlivě a zodpovědně vybíráme a říkáme ne všude tam, kde nesedí základní hodnoty či představa o budoucnosti. Obzvlášť pokud je nám 30+.
Shoda ohledně dětí, bydlení nebo způsobu a intenzitě trávení volného času jsou natolik zásadní, že je o nich nutno se otevřeně bavit ještě před tím, než dochází k jakémukoliv pevnějšímu závazku. Pokud tak neučiníme, jsme vyloženě samy proti sobě. Mnoha zklamáním lze předejít díky otevřeným upřímným rozhovorům a pevnému vědomí toho, co si pro sebe přejeme a co ne.
Ing.Barbora Kravčíková
Expertka na seznamování a ženskost. Deset let vede individuální poradenství pro ženy a stovkám žen rozvinula hlubokou sebedůvěru, ženskost a seznamovací i vztahové schopnosti potřebné k navázání krásného a smysluplného vztahu.
Je lektorkou kurzů Jak na muže, Umění seznamování a Smyslná a svůdná. Prostřednictvím proměny a focení Femme Fatale spolu se svým týmem vizážistky, stylistky a fotografky posiluje ženám sebevědomí a ukazuje jim jejich krásu. Ráda šíří principy úspěšného seznamování v médiích, aby mělo šanci na krásný vztah co nejvíce lidí.
Více informací najdete na www.barborakravcikova.cz.
