Třicet. Tolik let jsem byla vdaná. A upřímně? Nebyla to špatná léta. Nebyli jsme spolu nešťastní, nehádali jsme se, nežili jsme vedle sebe jako cizí lidé. Fungovali jsme. Dům, děti, dovolené, Vánoce, rodinné rituály. Všechno šlapalo, jak má. A pak se manžel zamiloval do kolegyně.
Rozvod byl vlastně věcný. Žádné velké drama, žádné ničení nádobí ani vyčítání přes advokáty. Rozdělili jsme, co bylo třeba rozdělit, podepsali papíry a každý šel svou cestou. Zvládnutelné. Dospělé. Správné. Jenže pak jsem zůstala sama. A to byl teprve začátek.
Kamarádky? Jaké kamarádky?
Jednou z prvních věcí, které mi v té nové prázdnotě došly bylo, že vlastně nemám kam zavolat. Naši přátelé byli jeho přátelé. Kolegové z práce, sousedé, páry, se kterými jsme jezdili na výlety – všichni nás vnímali jako jeden celek. Když se ten celek rozpadl, přirozené těžiště zůstalo u něj.
Na vlastní kamarádky jsem postupně přestala mít čas. A ony si zvykly, že se neozývám, já si zvykla, že mi nechybí. Až najednou chyběly strašně moc. Seděla jsem v bytě a uvědomila si, že kdybych teď zvedla telefon, nevím, komu bych zavolala. A to bylo poprvé, co mě ta situace skutečně zasáhla.
Hory, nebo moře?
Manžel miloval hory. Každé léto stejná destinace, každou zimu lyže. Já jezdila s ním, protože – proč ne? Hory jsou přece krásné. Těšila jsem se, užívala jsem si to. Nebo jsem si aspoň myslela, že si to užívám.
Teprve když jsem začala plánovat první dovolenou sama za sebe, stalo se něco zvláštního. Otevřela jsem prohlížeč a místo hor jsem začala hledat moře. Pak středomořská města, památky, procházky starými čtvrtěmi, místní trhy. Věci, které jsme nikdy nedělali, protože to prostě „nebyl náš styl“.
Zarazila jsem se. Kdy jsem přestala mít vlastní názor?
Podřizovala jsem se. A bylo mi to pohodlné.
Musím být upřímná sama k sobě – nebylo to tak, že by mi manžel něco zakazoval. Netlačil na mě, nepřikazoval. Ale já jsem se naučila přizpůsobovat. Doma byla pohoda tehdy, když se věci dělaly jeho způsobem. A tak jsem postupně přestávala mít vlastní způsob.
Co dáme k večeři? Co si pustíme? Kam pojedeme? Kam zajdeme? Vždycky jsem nejdřív v duchu zhodnotila, co by asi chtěl on, a pak podle toho zformulovala svou „vlastní“ odpověď. Bylo to pohodlné. Méně konfliktů, méně napětí, méně energie vynaložené na dohadování. Jenže zároveň méně – mě.
Kam se poděl můj vkus? Moje radost z věcí, které mám ráda? Moje schopnost říct nahlas „já bych chtěla tohle“?
Když mi to konečně došlo, nebyla jsem na manžela naštvaná. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Protože jsem to nechala být. Kousek po kousku, rok po roku – až z toho byl celý způsob bytí.
Nadechnout se
A pak – pomalu, opatrně – jsem začala znovu dýchat. Zjistila jsem, že mám svůj názor na věci, o kterých jsem roky mlčela. Že existují filmy, které bych si vybrala sama, a které bychom spolu nikdy nepustili. Nebo že ráno ráda vstávám dřív a sedím s kávou v tichu, místo abych čekala, až se probere on. Že jsem zvědavá, cestovatelská, a že mi nevadí být v cizím městě trochu ztracená.
Začala jsem si všímat, jak je úleva říct svůj názor a nemuset hned v hlavě přehrávat, jestli nebude v rozporu s tím jeho. Jak je osvobozující naplánovat víkend podle sebe a nikoho se neptat, jestli mu to vyhovuje. Jak je vlastně nádherné být – konečně – sama sebou.
Nejsem na rozvod pyšná. Nebyla to moje volba a nebylo to jednoduché. Ale zpětně vím, že mi přinesl něco, co bych sama od sebe možná nikdy nenašla: kontakt sama se sebou.
Příště jinak
Nevylučuji, že jednou budu chtít být s někým. Blízkost, sdílení, společné cestování – to mi nechybí jen trochu, to mi chybí hodně.
Ale jedno vím jistě. Pokud se s někým sblížím, nedovolím si znovu ztratit sebe. Ne ze zlé vůle toho druhého, ale z pohodlnosti, ze zvyku, z touhy po klidné hladině. Teď už vím, jak nebezpečné ticho to může být.
Být sama sebou není sobeckost. Je to základ. A já jsem na ten základ čekala třicet let.
Komentář Lucie Dvořáčkové lektorky jógy a mindfulness
Markétin příběh mě zasáhl, protože ho znám z vlastní praxe – ne jako prožitý příběh, ale jako vzorec, který vidím u mnoha žen, které za mnou přicházejí na lekce nebo retreaty.
Ztráta sama sebe v dlouhodobém vztahu není slabost. Je to tiché, postupné přizpůsobování, které se tváří jako harmonie. Ale tělo to ví. Ví to dřív než mysl. Ztuhlá ramena, mělký dech, pocit, že „něco není v pořádku“ – to jsou signály, které jóga pomáhá číst a rozumět jim.
Vědomý pohyb, dech a pozornost nejsou jen cvičení. Jsou to nástroje, jak se vrátit k sobě. Jak znovu uslyšet, co chci, co cítím, co potřebuji – bez ohledu na to, co čeká druhý v místnosti.
Markéta udělala něco velmi odvážného: zastavila se a začala naslouchat. Přesně to se učíme na podložce. A přesně to pak přenášíme do života.
Lucie Dvořáčková
Lucie Dvořáčková je lektorka spirální a terapeutické jógy, certifikovaná Face Yoga Expert a zakladatelka značky bambusového oblečení Yoga in Style. Ve své praxi propojuje jógu, anatomii, práci s dechem a jemné terapeutické principy.
Informace o pravidelných lekcích, workshopech a víkendových pobytech naleznete na Yoga in style.
Názor expertky na seznamování a vztahy Barbory Kravčíkové
Moje zkušenost je taková, že tam kde se funguje tímto rádoby harmonickým způsobem, musí nutně chybět sexuální přitažlivost a napětí. Čili ta “harmonie” je spíše přátelstvím než partnerstvím a ve většině případů vede k tomu, že si jeden nebo druhý z páru začne hledat sexuálního partnera jinde. Ale toho “funkčního” si ze zvyku ponechá také. Např. do doby, než děti odejdou z domu. Nebo než to praskne.
Za mě osobně je nesmírně důležité zůstat u kormidla svých pocitů a potřeb. A nejenom je vnímat, ale také sdělovat i je prosazovat. Ale ze své desetileté praxe se ženami typu “hodná holka, co ráda vyhoví” dobře vím, že mnohé ženy často ani nevědí, co by si od života nebo ve vztahu skutečně přály, a tak na to společně přicházíme.
Gratuluji Markétě, že se znovu setkává se ztracenými nebo zapomenutými částmi jí samotné, které vědí, co je pro ni dobré a podporující. Kéž jich objeví co nejvíce a stane se celistvou osobností, která se ve vztahu už nikdy neztratí sama sobě.
Ing.Barbora Kravčíková
Expertka na seznamování a ženskost. Deset let vede individuální poradenství pro ženy a stovkám žen rozvinula hlubokou sebedůvěru, ženskost a seznamovací i vztahové schopnosti potřebné k navázání krásného a smysluplného vztahu.
Je lektorkou kurzů Jak na muže, Umění seznamování a Smyslná a svůdná. Prostřednictvím proměny a focení Femme Fatale spolu se svým týmem vizážistky, stylistky a fotografky posiluje ženám sebevědomí a ukazuje jim jejich krásu. Ráda šíří principy úspěšného seznamování v médiích, aby mělo šanci na krásný vztah co nejvíce lidí.
Více informací najdete na www.barborakravcikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
