Irena zničila vztah s přítelem i přátelství s kamarádkou jen proto, že víc, než sama sobě věřila kartářkám a jejich předpovědím.
Kamarádka vždycky poradí
Kartářky vědí všechno. Prý. Tak proč to nezkusit? Kdybych se vydala k jedné, ale já jsem se rozhodla obejít všechny dostupné vědmy a mám z toho pěkně zamotanou hlavu. A nejhorší je, že mi to nedá a věřím jim. Před rokem bych se sama sobě vysmála, ale jak mi život začal házet klacky pod nohy, začala jsem věřit i neuvěřitelnému.
„Ty a kartářky? Prosím tě,“ smála se mi moje kamarádka Radka, když jsem se jí svěřila s tím, že bych ráda taky nějakou navštívila. „Ty přece věříš jen tomu, co si můžeš osahat, naplánovat, spočítat.“
„Kartářka mi přece neřekne nic špatného nebo jo?“ vyptávala jsem se Radky, která už touhle zkušeností prošla. „Co já vím,“ zakroutila hlavou Radka, „zkus to a uvidíš.“
A dala mi kontakt na tu, u které byla ona.
Jak na běžícím pásu
Dorazila jsem na udanou adresu. Bez objednání, nějak jsem se k tomu telefonátu nedokázala donutit. „Jen ji okouknu,“ řekla jsem si a šla.
Když jsem zazvonila, zabzučely dveře a já vešla do prostorné předsíně v rodinném domku. A tam, jak slepice na hřadě, seděly tři ženy. „Dobrý den,“ špitla jsem a usadila se na krajíček lavice.
A čekala jsem. Překvapilo mě, že do hodiny byly všechny pryč. „Ta to nějak odbejvá,“ pomyslela jsem si a vešla jako poslední do obývacího pokoje, kde seděla ona dáma s kartami v ruce.
Co jsem se dozvěděla?
„Vidím ve vašem životě změnu. Jde o muže? Možná, nebo o někoho z rodiny?“ ptala se sama sebe. A to bylo všechno.
Od té chvíle jsem chtěla vědět víc. Za tu pětistovku to bylo žalostně málo.
Mám věřit – nebo ne?
Následovala nutná káva s Kamilou.
„Tak co?“ byla zvědavá. „Co ses dozvěděla?“
„Nic moc,“ přiznala jsem. „Bylo to takové povrchní, nic neříkající. A jen to nahlodalo můj vztah s Petrem, mlela něco o muži, ale nevím, jestli mě nechá, nebo potkám někoho jiného.“ „Nebo tě nějakej chlap podrazí v práci,“ dodala Kamila a pak se smíchem dodala: „Nebo ti podrazí nohy na ulici!“
Nelíbilo se mi to. Proč si ze mě dělá legraci? Ona sama přece taky u kartářky byla, tak proč mě sráží?
„Ty jí nevěříš?“ zeptala jsem se. „Sama jsi mě tam poslala!“
„Věřím, nevěřím, pro mě to byla spíš hra, nečekala jsem, že to budeš brát tak vážně,“ snažila se mě Kamila uklidnit, ale semínko pochybnosti ve mně už bylo zakořeněné.
Lepší verze budoucnosti
Pár dní nato jsem se vydala k jiné paní. Abych se konečně dozvěděla, jak je to s tím chlapem. A kdo mě podrazí. Jenže to nikam nevedlo a moje návštěvy dam, které hledaly v kartách moji budoucnost, přibývaly. Každá říkala něco jiného. Jedna tvrdila, že mě čeká svatba. Druhá, že mě přítel Petr podvede. Třetí, že už mě vlastně nemiluje. Další se šťourala v mojí kariéře. Žádná netvrdila vyloženě negativní věci, ale můj život mi moc veselý nepřipadal.
„Kolikrát sis nechala znova vyložit karty?“ ptala se mě příště Kamila.
„Jen jednou,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti to bylo pětkrát.
„A co ses dozvěděla? Co ti to dalo?“ optala se.
„Nic. Všechno. Já vlastně nevím,“ přiznala jsem se. Bylo to totiž tak, že když se mi něco nelíbilo, jednoduše jsem šla jinam. A čekala lepší věštbu. Zářivější verzi mojí budoucnosti. Jenže místo, abych se uklidnila, byla jsem z toho dokonale zmatená.
Konec nebo nový začátek?
A protože každá vykládala něco o mém příteli, a tak nějak se zdálo, že náš vztah není dokonalý, a že by se mohlo něco stát – aspoň to ty báby tvrdily – začala jsem Petra sledovat. Kam chodí, co dělá, kdy se vidíme, kdy ne. A když už jsme byli spolu, po očku jsem ho zkoumala. Byl s jinou? Má mě ještě rád? Nebo už se blíží konec?
Tím jsem ale náš vztah nejspíš nahlodala, protože Petr si toho samozřejmě všiml.
„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se mě, když jsme se procházeli po parku.
„Jak?“ snažila jsem se znít normálně.
„Jako bych něco provedl.“
Nevěděla jsem, co říct. Protože možná neprovedl. Ale jedna kartářka tvrdila, že se něco stane. A jiná, že mu nemám věřit, další, že mě čeká ve vztahu změna. A já tomu všemu věřila víc než jemu. Pár dní nato se se mnou rozešel. Pak Kamila odmítla jít se mnou na kafe.
„Už mě to nebaví, nechci poslouchat, co ses zase dozvěděla, až toho necháš, ozvi se.“
Zůstala jsem sama. A konečně mi začalo docházet, kam jsem to s vírou v předpovědi kartářek dopracovala.
Názor koučky Hany Adamíkové
Setkávám se s tím, že návštěva kartářky často začíná jako nevinná zvědavost nebo hledání uklidnění v náročné situaci, ale postupně se může stát oporou, která nahrazuje vlastní úsudek a vnitřní kompas. Kartářky pro některé lidi mohou být impulzem k zamyšlení. Jako klíčové vnímám, že by člověk neměl ztrácet kontakt se svou vlastní schopností rozhodovat se a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Ve chvíli, kdy začneme přenášet důvěru v náš život na někoho jiného, byť v dobré víře, oslabujeme sami sebe. Důvěra je důležitá, ale měla by primárně směřovat k sobě – k vlastní intuici, zkušenosti a zdravému, střízlivému úsudku. Jen mi sami totiž známe kontext našeho života a měli bychom dělat rozhodnutí z plného vědomí si možných následků.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Šárka Schmidtová
