Když se někdo podívá na Petru a její rodinu, všechno je jako ze žurnálu. Petra má zajímavé zaměstnání, takové, jaké si vysnila (je kadeřnice), její manžel vydělává slušné peníze a dvě děti, děvče a chlapec, se také povedly. Co jí tedy chybí?
Obraz perfektního života
Když se na náš dům podívám očima někoho jiného, opravdu působí jako splněný sen. Přesně takový jsem si přála. Nebydlíme sice v centru města, ale oba, já i manžel, máme auto a snadno se dostaneme kam potřebujeme. Je to takový malý americký sen.
Trávník je zarovnaný, květiny kvetou a voní, altánek láká k posezení. A přitom je mi to v poslední době nějak všechno cizí, připadá mi to jako kulisa, nic víc.
Je ráno, připravuji snídani, manžel se chystá do práce, děti do školy. Jaká my jsme rodinka! Jenže uvnitř sebe cítím tlak, který mě nutí třískat s hrníčky a zatínat zuby.
„Co je s tebou?“ poznamená manžel mezi dveřmi. Automaticky.
„Mám moc práce,“ syknu – ale manžel už je pryč. Na to, aby se zajímal, co mi je, nemá nejspíš čas.
Všechno je v pořádku. Nebo ne?
Pracuji jako kadeřnice, to jsem si vždycky přála. Ale už si nejsem jistá, jestli to je to pravé. V salonu upravuji zákaznicím vlasy a poslouchám, jak mi vyprávějí o svých životech. Některé jsou šťastné, některé ne. Já jim docela závidím, že se pod mojí rukou můžou ze svých radostí i strastí vypovídat.
Jedna klientka to už nevydržela a šeptla: „Petro, vy jste nějaká zadumaná…“
Usmála jsem se na ni do zrcadla. „Kdepak, všechno je v nejlepším pořádku,“ zalhala jsem.
Ale jen já sama jsem věděla, že lžu nejen jí, ale i sama sobě. Že v pořádku není nic. Anebo jsem já sama v nepořádku?
Nepovedený rozhovor
Večer jsem si dodala odvahu a zkusila probrat svoje pocity s manželem.
„Můžeme si promluvit?“ Začala jsem zlehka. Podíval se mě přes brýle a houkl: „Copak, miláčku? Nějaký problém?“ Nadechla jsem se a pokračovala: „Víš, připadám si poslední dobou nějak mimo…“
„To máš z toho, že pořád běháš mezi salonem a dětma. Musíš si odpočinout. Nechceš si vzít pár dní volno?“ navrhl.
„Není to jen únava,“ řekla jsem tiše. „Já vlastně nevím, co to je…“
Chvíli na mě koukal a pak řekl – a měla jsem pocit, že nahněvaně: „Petro, prosím tě. Vždyť máme všechno, co jsme chtěli. Co víc si můžeš přát?“
Píchlo mě u srdce. A je to tady. Mám všechno – a přesto se cítím prázdná.
Ztrácím se sama sobě
Začala jsem po večerech chodit ven, jen tak, sama. Čekala jsem, že tam, někde mezi stromy v parku, najdu ztracený klid. Nebo rozhřešení. Ale nenašla jsem nic a doma na mě při návratu zase všechno padalo. Děti se smály, manžel mě objímal a já jsem měla pocit, jako bych se na sebe dívala shora, jako by to byl někdo jiný, kdo se miluje s manželem, který se pak odvalil a usnul a já jen tupě zírala do tmy.
Připadala jsem si jako host ve filmu o dokonalé rodině.
A pak mi dcera řekla vyčítavě: „Mami, ty se vůbec nesměješ!“
Zastavila jsem se v půlce pohybu. „Opravdu?“ Mělo mi být jasné, že to, že nejsem v pohodě, moje okolí odhalí. A děti mají nejcitlivější radary.
„Hmm,“ pokrčila ramínky. „Jsi prostě jiná.“
A to „jiná“ mě od té chvíle začalo pronásledovat.
Žiju dál
Nechci být jiná, chci být sama sebou. Chci žít.
Začínám si pomalu uvědomovat, že jsem se ocitla v soukolí, které mě pomalu táhne do stereotypu. Musí být život opravdu stereotyp? Nedá se z něho nějak vyklouznout? Žije takhle každý, každá z nás? Moje maminka, která už mezi námi bohužel není, by řekla: „Pálí tě dobré bydlo.“ Anebo by prohlásila, že čekám na zlatou rybku, která mi splní nějaké nereálné přání. Jenže já žádné nemám, já vlastně nevím, co bych si přála, kdyby na mě zlatá rybka vykoukla z jezírka v parku, kam po večerech utíkám.
A tak žiju svůj život dál. V domě, který je krásný, v životě, který jsem si kdysi vysnila. A přesto se každé ráno probouzím s pocitem, že mi něco uniká. Něco zásadního.
A že odpověď neexistuje.
A že žádné východisko možná není.
Názor koučky Hany Adamíkové:
Pokud je člověk dlouhodobě bez nálady, vyplatí se zapátrat po příčině, kdy se člověk sám sebe zeptá: Co přesně se děje pod povrchem? Proč se cítím, jak se cítím?
Skutečně se nebojte hledat odpovědí uvnitř sebe a nespokojte se s odpovědí: Nevím. S klienty máme interní dohodu, že když padne odpověď „Nevím“, dáme si chvilku čas, dokud nepřijde odpověď. Tam se pak nachází skutečné poklady ve smyslu skutečných příčin dlouhodobé nespokojenosti.
S klienty se mi rovněž velmi osvědčila následující technika: Než ulehnete ke spánku, napište si 3 věci, které vám ten den udělaly radost. Až je budete mít, napište si tři věci, na které se těšíte. Ať už následující den, nebo v blízké budoucnosti. Toto cvičení praktikujte alespoň 21 dní, avšak ideálně 90. Uvidíte, že budete svět vidět jinak.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
