Příběh Veroniky je podobný tisícům podobných příběhů – děti vyrostly, nastoupila puberta a leckdo neví, jak se s tím popasovat, jak uvést děti do dospělosti bez toho, aby své rodiče nezatracovaly.
Puberta jako důvod
Mám tři děti – a je to na mě moc. Nemluvím o běžné péči, ale o tom, co není na první pohled vidět, a to je komunikace, porozumění, výchova. V poslední době se budím ještě nad ránem. Ne proto, že bych chtěla, ale nemůžu spát.
Právě dneska jsem se docela vyděsila, protože u mojí postele stála malá Natálie, k sobě tiskla plyšáka, a tak zvláštně se dívala. Jako by mi něco vyčítala. Že na ni mám málo času? Že dávám přednost starším sourozencům? Nevím.
Když jsem došla do kuchyně, náš dům mi připadal podivně studený. A nebylo to teplotou, ale pocitem. Tím, že jsme studení všichni, kdo tu bydlíme. Je tu neustálé napětí, které možná vychází z toho, že se mi starší děti vzdalují, a že je nezvládám.
„Co bys od nich chtěla?“ bručí jejich otec, když si postěžuji, „puberta, no.“ A tím to pro něho končí.
Nekonečný boj
Když přicházím navečer domů, vím přesně, kde koho najdu. Eliška je zavřená v pokoji, sluchátka na uších, svět venku neexistuje. Nejspíš se dívá na mobilu na nějaký nesmysl na YouTube. Bez kontroly, kdoví, co to je. Je jí už šestnáct let, takže si myslí, že si může dělat co chce.
Eliška bývala moje holčička s culíčky v růžové sukýnce. Objímala mě, smála se nahlas, vyprávěla mi všechno, co se ve škole i s kamarádkami dělo. Teď kolem mě jen projde, jako bych byla kus nábytku.
„Eli, aspoň mi řekni ahoj.“ Skoro škemrám a sama sebe za to nenávidím.
„Nemám náladu.“
Třináctiletý Matěj sedí u počítače, na monitoru běhají nějaké příšery, slyším to ještě než otevřu dveře k němu do pokoje. „Aspoň si vezmi sluchátka,“ houknu na něho, ale odpoví mi drze: „Sou blbý, furt říkám, že potřebuju nový!“
Na to neodpovím a vytasím klasickou větu: „Co bylo ve škole?“
„Nic.“
„Máš úkoly?“
Mlčí a počítač řve.
Jdu radši pryč, mám pocit, že s těma dvěma jen bojuju – boj, který nemůžu, aspoň v dohledné době, vyhrát.
Malá Natálie jako lék
Pětiletá Natálie nechápe, proč ji sourozenci odstrkávají, nemají na ni čas, nechtějí si s ní hrát. Ještě před pár lety ji Eliška brávala na hřiště, bavilo ji starat se o batole, hrát si s ní, ale jakmile Eliška sfoukla na dortu patnáct svíček, tohle všechno skončilo.
Natálka si samozřejmě všímá napětí, které je doma, zas tak malá, aby to nechápala, už není. A pokládá otázky, na které nemám odpověď.
„Proč si se mnou Eliška už nehraje?“ „Proč je Matěj pořád zalezlý v pokoji?“ „Proč jsem tady v kuchyni s tebou sama?“
Choulí se mi do náruče a já to vítám a někdy možná i vyvolávám, když ti dva starší jsou jak kusy ledu. Jenže partner to moc rád nevidí a hudruje: „Moc ji rozmazluješ.“ Na to mám jednoduchou odpověď: „Chci ji užít než mi zase uteče do puberty.“
Mezi ženami
Jak se dalo čekat, probírala jsem a pobírám situaci doma se svými kamarádkami. Sedáváme v kavárně, kam jsme kdysi chodily, když byly děti malé (moje starší děti) a připadaly jsme si jako hrdinky, protože jsme zvládaly všechno. I kafíčko, i miminko či batole i popovídání.
A dneska, když jsou už děti velké a nepotřebují nás mít za zadkem, si už jako hrdinky nepřipadáme. Protože ty svoje ratolesti samá ruka samá noha a s probuzenou sexualitou nejsme schopny zvládnout.
„Ach jo, puberta,“ říká Jana s povzdechem. „Nevím si s tím rady, Pavla se se mnou pořád jen hádá.“ Klárka se přidá: „Všichni tím projdou, moje holka se mnou taky skoro nemluví. Zavře se v pokoji a hotovo.“
Přikývnu. Protože vím, že mají pravdu. A zároveň mám pocit, že mluví o něčem jiném než já.
„Jenže mně nepřijde, že by to bylo jen o náladách,“ řeknu potichu. „Mám pocit, že je ztrácím.“
„Já taky,“ šeptne Jana. A Klára dodá, asi aby nás uklidnila: „Děti prostě dospívají. Musíš je nechat.“
Zásadní rozhovor
Nakonec došlo na promluvu s partnerem. Pokoušela jsem se o to už dřív, marně – tentokrát jsem na něho nastoupila s plnou polní.
„Musíme si promluvit.“
Vzhlédl od telefonu. „O čem?“
„Ty se ptáš o čem? Copak to nevidíš? Nevidíš, jak to v poslední době doma vypadá? Eliška se mnou skoro nemluví. Matěj je agresivní. Natalie se ptá, proč ji nikdo nechce. To ti přijde v pohodě?“
Měla jsem tisíc chutí mu ten telefon rozbít o hlavu – zajímal ho víc než to, co jsem mu říkala. Čekala jsem, co bude, nakonec telefon odložil a prohlásil jeho oblíbené: „Puberta.“
„Ty tu pubertu používáš jako vysvětlení na všechno,“ vyštěknu. „Jako by to znamenalo, že nemusíme nic dělat.“
A v podobném duchu naše debata pokračovala.
Nakonec jsme se shodli, že si budeme – i on – dětí víc všímat, že jim najdeme nějaké zájmy, a že pojedeme v neděli společně na výlet. Bez mobilů.
Je mi už teď jasné, že to se lehce řekne, ale hůř udělá.
Názor koučky Hany Adamíkové
Základem rodinného tepla jsou společné rituály, najít si čas na sebe, ale i na společné zážitky. Může se jednat o výlety, které společně naplánujete, rodinné oslavy doma, vytvoření sváteční atmosféry. A to i navzdory tomu, že můžete mít pocit, že vaše děti mají svůj svět. Pracujete s podvědomím, i když si můžete myslet, že je jejich pozornost výhradně jinde. Zároveň se nebojte nastavit hranice u vás doma, ať už ve vztahu syna k nejmladší dceři, tak i v zapojení manžela. Nejmladší dcerce věnujte teplo alespoň vy. Čas strávený s dětmi je vynikající psychohygiena po náročném dni v práci. A nezapomínejte na sebe. Dělejte věci, které máte ráda a baví vás. Půjdete dětem příkladem a pokud se nikdo nebude chtít přidat, zažijete pěkný den sama či ve společnosti nejmladší dcery. Právě prožitá radost je to, co vnáší do domova teplo.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
