Klára Issová se narodila v roce 1979 v Praze české matce a syrskému otci. Dnes patří mezi nejvyhledávanější české herečky. Své herecké nadání začala rozvíjet na konzervatoři a první velkou roli získala už v pouhých 15 letech ve filmu Indiánské léto (1995).
Za tento debut, v němž ji kritika i diváci okamžitě označili za výjimečný talent, získala svou první nominaci na Českého lva. Tuto prestižní cenu si následně odnesla hned za svou druhou filmovou roli ve snímku Nejasná zpráva o konci světa (1997). Zlomovým byl i její výkon ve filmu Anděl Exit (2000). Ten definitivně potvrdil její výsadní postavení na české scéně. Klára Issová hraje ve filmu Divočina Martu.
Kláro, vaše postava Marty prchá s dětmi z toxického vztahu. Jak jste k takto psychologicky náročné roli hledala cestu?
Při přípravě na tuto roli jsem doslova ležela ve scénáři. Četla jsem ho každý den od začátku do konce. Zapisovala jsem si nápady a hledala reference ve vlastních životních zkušenostech. Chtěla jsem hodně potlačit takové to viditelné „herectví“ a nechat Martu vyznít jako skutečného člověka. Díky čemuž, myslím, působí film místy až dokumentárně. Marta je pro mě tichá, nenápadná hrdinka – sice se ocitla v hraniční životní situaci úplně sama, ale přesto dělá postupné odvážné kroky vpřed.
Osu celého filmu tvoří váš vztah s podivínským stárnoucím otcem v podání Jana Vlasáka. Jaká byla vaše herecká spolupráce na ztvárnění pochroumaného mezigeneračního vztahu?
Tento vztah byl pro mě leitmotivem celého scénáře, který mě oslovil především svou syrovou pravdivostí. Ukazuje přesně ty problematické vztahy mezi dětmi a rodiči, které lidé často skrývají a o kterých se moc nemluví. Postava otce je něčím vyhraněná, zaťatá a s radikální netrpělivostí léta ovládala celou rodinu. Marta si navíc uvědomuje, že si ve svém manželství podvědomě opakuje ten samý vzorec chování. Moje přesvědčení je, že když se lidé rozejdou ve zlém, někdy se prostě musí vrátit zpátky a pokusit se o usmíření, nebo alespoň přijmout fakt, že ten druhý je prostě nějaký. Jedině skrze toto přijetí nás dokáže život pustit dál. A mám pocit, že se nám to s Honzou Vlasákem podařilo zachytit – Marta díky němu nakonec překročí stín vlastní rodiny.
Velkou část natáčení jste strávili v lesích, v odlehlém domě a v podzimní přírodě. Ovlivnilo to vaši práci a vcítění se do pocitů Marty?
Určitě ano, k obrovské autenticitě nám tahle lokace velmi pomohla. Natáčeli jsme v téměř vybydleném, zaprášeném a promrzlém domě bez teplé vody. Byli jsme tam sice v kuse asi dva a půl týdne a měli štěstí na počasí, ale i tak jsme kolem domu místy chodili po kotníky v bahně, na začátku nás dokonce trochu přibrzdily povodňové dny. Tyhle neutěšené, syrové podmínky mi obrovsky pomohly se do těch těžkých stavů lépe dostat. Za studiovými zdmi by se tak sugestivní atmosféra uměle vytvářela jen velmi těžko.
Kromě skvělých herců Jana Vlasáka a Juraje Loje jste na place trávila většinu času se dvěma dětskými herečkami. Jak se vám společně podařilo vytvořit uvěřitelné rodinné pouto?
Já jsem už tak nějak celou kariéru nastavená lidem na place pomáhat. Když třeba vidím, že je někdo nervózní, nenápadně se k němu přidám a snažím se ho uklidnit a podpořit ho. U dětských herců funguji záměrně jako takový uklidňující element, sama sebe s nadsázkou označuji za takového „našeptávače”. Snažím se s dětmi mít přátelský vztah a dát jim maximální oporu ve vypjatých momentech. S oběma dětskými představitelkami jsme si sedly opravdu výborně. Jsou nesmírně talentované. Vytvořily jsme si tak silné pouto, že jsme v kontaktu dodnes. Přátelíme se a občas se mnou i jejich rodiče probírají další herecké kroky.
Nachází podle vás Marta v „divočině“ nakonec to, co celou dobu hledala? Myslím, že nachází odvahu čelit realitě.
Je v situaci, kdy už nemá kam jít a nezbývá jí nic jiného než zkusit tu rozbitou rodinnou situaci přeskládat tak, aby byla nějak schůdná. A hlavně nachází schopnost přijetí. Mně osobně se na tom filmu hrozně líbí to poselství, že se lidé musí umět podívat na své rodinné kostlivce a přijmout své stinné stránky – ty části sebe sama, které navenek nevypadají dokonale. Film ukazuje postavy zcela oproštěné od nějakých masek, prostě lidi v jejich pravém světle, přesně takové, jací skutečně jsou.
Divočina má nezanedbatelný ekologický přesah, ačkoliv není prvoplánově filmem o environmentální krizi. Rezonovalo s vámi při čtení scénáře i toto téma?
Ano, tohle téma se mi líbilo velmi, i proto, že jestli se někde angažuji charitativně, tak je to nejvíce v ochraně přírody. Dost mě trápí, že jsme přírodu stále nezačali více chránit a že se kvůli tomu musí stávkovat a podepisovat petice. Čistou přírodu potřebujeme nejen pro ni samotnou, protože jsme její součástí a ne naopak, ale také pro naše zdraví. Ve filmu to však postava mého otce řeší radikálně, kdy je to také extrém a myslím, že každý extrém vede bohužel spíše k boji a odporu.
Proto se snažím být více smířlivější, i když dříve jsem různým katastrofickým scénářům podléhala víc, ale časem jsem se rozhodla být vůči negativním zprávám rezervovanější. Nechci prožít život ve strachu a v panice. Věřím, že upínání se k podobným katastrofám a inklinace k různým radikálním názorům často pramení ze skrytého strachu z konečnosti. Marty otec ve filmu je občas natolik vyhraněný, že nepřijímá druhé, z čehož vzniká zbytečný boj. Se mnou tak mnohem víc rezonovala spíše potřeba nestrannosti, rovnováhy a budování vlastního klidu tak, abych už společnosti ani sobě neubližovala svými vlastními obavami.
Připravil: Petr Slavík
