Tereza Ramba hraje v nové sérii Monyová spisovatelku Simonu Moniovou. Ta kvůli své touze po velké lásce opustila prvního manžela. Soužití s druhým manželem zpočátku vypadalo jako idylický vztah. Postupně se proměnilo v toxické a násilné soužití. Přestože z něj nakonec dokázala odejít, její život skončil tragicky. V roce 2011 ve věku pouhých 44 let zemřela jeho rukou.
Role Simony Monyové v této sérii je extrémně emočně náročná. Co vás přesvědčilo ji přijmout?
Režisérka Zuzana Kirchnerová. Moje kamarádka Anička Geislerová s ní měla čerstvou zkušenost z natáčení filmu Karavan, který se dostal do prestižní sekce festivalu v Cannes. Říkala mi, že se mám na tuhle režisérku soustředit, že je opravdu skvělá. Doslova Aňa řekla, že Zuzana má „koule“. Pak jsem se se Zuzou potkala na castingu k Monyové a moc mě potěšilo, že si mě vybrala. Upřímně jsem už měla rok naplánovaný jinak, ale silný Simonin příběh v kombinaci s tvůrčím týmem okolo Zuzany a ženským týmem z Oneplay mě přesvědčil. Já se většinou rozhoduju hodně intuitivně. Líbí se mi pořady, které Michal Reitler pro Oneplay dělá.
Jak jste se na tuto roli připravovala?
Probírala jsem se spoustou materiálů. Od rodinných kronik, až po knížky, které Simona Monyová napsala, a kterých je úctyhodně. Také jsem měla k dispozici spoustu materiálů k případu Monyová. To bylo, přiznám se, mrazivé čtení. A zároveň bylo potřeba se věnovat i fyzické proměně. Nechci, aby to zastínilo proces vzniku série, ale hubnutí v průběhu natáčení bylo extrémně náročné. Měla jsem k ruce fantastický tým, držela předepsanou stravu a v každodenní čtyřicetiminutové pauze cvičila. To byla ale otázka nějakého režimu, dalo se to zvládnout. Důležitá byla také maskérská přeměna.
Plně jsem důvěřovala Lukášovi Královi a jeho týmu. Udělali jsme vše potřebné, co se týče vlasů, a v pozdější fázi příběhu i masek. Lepili jsme vrásky a otoky. Pozorovat je při práci bylo fascinující. Nejvíc mi šlo ale samozřejmě o hereckou část. O to, že chceme, aby Simona nebyla černobílá postava, ale živá a divoká bytost, chytrá a statečná, jaká podle mě i ve skutečnosti byla. K tomu jsme potřebovali mnoho zkoušek. Díky nim jsme se na sebe se Zuzanou Kirchnerovou mohly navzájem napojit. Myslím, že u takhle náročného projektu to bylo důležité.
Některé knihy Simony Monyové jste tedy četla?
Ano, v průběhu natáčení jsem je přečetla skoro všechny, začaly se mi slévat a najednou jsem si řekla dost. Už chci, Simono, mluvit o tobě, sobě a všech ženách hezky. Žádný „stará, tlustá, jen milenka…, dost! Odteď jsme královny“.
Setkala jste se s někým z rodiny Simony Monyové?
Po tom, co bylo vše hotové, tak ano. Bylo to pro mě neskutečně silné a důležité setkání.
Co vás na postavě Simony Monyové nejvíc přitahovalo?
Herectví může někdy působit i jako samoozdravný proces, který vám může pomoct vyřešit některé otázky, které v sobě nosíte. A tahle role má pro mě potenciál se zastavit a zamyslet se nad spoustou věcí. Já se aktuálně nacházím v podobném věku, jako byla Simona Monyová v době, ve které ji náš příběh zachycuje. Možná i díky tomu si dokážu představit věci, které prožívala. Velkou vášeň, vzplanutí, rodinný klid a v podstatě i tu její Sofiinu volbu. Líbilo se mi, jak se chystáme ji se Zuzanou vyobrazit – ne jako oběť, ale jako silnou, ostrou ženu, která se prostě rozhodla, že tohle všechno vydrží. Miluju velké dramatické role, silné příběhy, navíc Simona má možnost obrovského společenského přesahu. Naučila mě říkat ne a může to skrze mě učit i ostatní ženy. Přesně tenhle typ rolí mě baví a chci je hrát.
Ztvárňujete silnou, sebevědomou ženu, ale zároveň oběť domácího násilí. Jak jste pracovala s těmito kontrasty?
My jsme herci a všechno, co pak diváci vidí, je z naší strany jenom hrané. Moc bych si přála, aby se nám podařilo vyprávět příběh Simony Monyové jako příběh velké vášně. Protože přesně takový ten její příběh byl. A když se nám to povede, věřím, že to může dodat sílu i dalším ženám, které si doma procházejí něčím podobným. Třeba je to povzbudí, aby sebraly odvahu a začaly to řešit dřív, než bude pozdě. Aby si nenechaly všechno líbit. Myslím, že se stejným záměrem do toho šly i autorky, stejně jako Oneplay, kde celá série poběží. Všem nám jde o to samé — aby tenhle příběh byl vyprávěn jako něco, co může inspirovat. Jako důkaz, že i z hodně temných situací se dá najít cesta ven.
Domácí násilí je strašná věc. A musím říct, že si to sama vůbec nedovedu představit. Každý den děkuju za to, že žiju v láskyplném vztahu, kde je vzájemný respekt samozřejmostí. Že nemusím zažívat, že by se nade mě někdo povyšoval, nebo se mě snažil někam natlačit a manipulovat se mnou. Že Matyáš je tatínek takový, jaký je, plně přítomný u našich dětí. Naše role nejsou rozdělené a děti nám na začátku říkaly „Támo“, nebo „Máto“. Prostě jsme se jim slili v jeden milující celek, a to je přece nádherné. Každý vztah má něco. Nemám ráda idealizování věcí, ale troufám si říct, že to, jak se teď poslední roky cítím být šťastná a naplněná, není z důvodu vydařené práce, která mě navíc i baví, nebo kvůli úžasným dětem, ale že vše začíná ve šťastném partnerství, od toho se pak rodí i štěstí v rodině a práci. Na začátku všeho je láska.
Jak se vám točily emocionálně náročné scény, které byly často plné násilí?
Soustředila jsem se hlavně na to, aby všechny scény, co točíme, působily co nejvíc uvěřitelně. Aby diváci hned nesklouzli k takovým těm černobílým soudům typu „To je ale hajzl, ten je zlej!“ nebo „Proč sakra neodešla dřív?“ Mám pocit, že my Češi máme někdy tendenci tyhle situace hodnotit stylem, že si za to ten člověk tak trochu může sám. Moc bych si přála tu roli zahrát tak, aby od nikoho už nepadla věta „Mohla si za to sama.“ Protože o tom to není. Není přece nic špatného na tom, že je člověk v určité chvíli slabý. Důležitý je, že se z toho dokáže zvednout a něco s tím udělat.
Co myslíte, že Simonu Monyovou v tom toxickém vztahu drželo?
Myslím, že to, jak manipuluje narcistický člověk, je hodně postupný proces. Začíná to úplně nenápadně, maličkostmi, a pak se to pomalu stupňuje. Takový člověk si vás dokáže úplně namotat, a pak je hrozně těžký z toho kolotoče vystoupit. Což ovšem neznamená, že to nejde.
Nejsilnější dějovou linku máte v sérii s Igorem Orozovičem, který hraje druhého manžela Simony Monyové. Jaká to byla spolupráce?
S Igorem se známe dlouho, a tady hrajeme velmi intimní příběh, který je plný vyhrocených emocí. Věděli jsme, do čeho jdeme, a pečlivě se na to připravili. Hodně jsme o věcech komunikovali a dost nám pomohlo, že Zuzana přesně věděla, co chce. Je mistryně scén, které vypadají autenticky. Jsou přesně vedené, dýchá vám na záda a šeptá pokyny. Troufám si říct, že ona a kameraman Lukáš Hyksa byli u všeho s námi, neseme si tedy kolektivní trauma.
Jak jste zvládala psychickou zátěž spojenou s tímto tématem? Bylo těžké si roli nenosit domů?
Mám takový svůj systém rituálů, díky kterému se dokážu dostat z rolí zpátky do normálního života. Používám ho už roky. Pomáhá mi dělat svou práci naplno a zároveň pak přijít domů a být tím, kým doopravdy jsem. Pro herce je hrozně důležité vědět, kým jsou sami v sobě. Pak vám to stačí už jen zahrát. Protože tohle povolání často přitahuje lidi s velkou fantazií, co se umějí napojit na různé charaktery, a to vás někdy může trochu rozhodit. O to víc je potřeba pečovat o tu svou realitu – o sebe, o svoji zahrádku, o svého muže, o rodinu… Pak se totiž člověk líp vrací sám k sobě.
A u projektu, jako je Monyová, je potřeba duševní hygieny ještě větší. Měla jsem k sobě pana doktora Pavla Čecha, který se mnou celým tím procesem procházel. Je to takový mentor, a já jsem za to hrozně vděčná. Mimochodem – v zahraničí je úplně běžné, že se o herce někdo stará i po psychické stránce. Tady u nás to zatím není moc rozšířené, ale podle mě by mělo být. Protože potřebujete přijít domů, uvařit večeři, dělat úplně normální věci. A nezůstat hlavou pořád v tom příběhu.
Jak jste reagovala, když jste se poprvé viděla proměněná v Simonu Monyovou? Spousta lidí na té černobílé ikonické fotce na první pohled vůbec nepoznalo, že to není Simona Monyová.
Tohle jde hlavně za naším skvělým maskérem Lukášem Králem, který je ve svém oboru legendou. Vždycky jsem si přála se s ním někdy potkat na nějakém projektu. Vyšlo to až teď. A jsem za to fakt ráda, protože mě strašně baví, jak pracuje. Má to podobně jako já. Nedává tuny make-upu, spíš pracuje s přirozenou texturou pleti, nechává tam drobný nedokonalosti… a právě to té postavě hrozně pomáhá. Dělá ji reálnou, uvěřitelnou. Zároveň je mistrem všech maskérských triků. Umí postavu nenápadně zestárnout, dodat jí únavu, sešlost. Moc jsem se na tu spolupráci těšila a říkala jsem mu, že si výjimečně může dělat, co chce.
Co vás na té roli nejvíc bavilo?
Asi, že je to silná žena. Je hodně specifická a speciálně u ní by nikdo nečekal, že jí může něco podobného potkat. Projevovala se totiž jako sebevědomá žena, která vždy ožívala zájmem svého okolí. Jenže ono to tak asi dost často bývá – že se člověk nějak projevuje ve společnosti a uvnitř je úplně jiný. Já to koneckonců znám sama od sebe. Taky mi připadá zajímavé, že to všechno dokázala tak dlouho tajit. Myslím si, že bylo její volbou, že to všechno vydrží. Byla na tu volbu hrdá, a to je děsivé.
Zachytí série moment, kdy se ze silné ženy stane oběť?
Pokoušíme se o to. Je ale potřeba si uvědomit, že tenhle proces trval roky. To se nestane ze dne na den. Nejde o jeden konkrétní moment, kdy si člověk řekne „Aha, teď je z ní oběť.“ Je to pozvolné, nenápadné. A právě v tom je to nejnebezpečnější. My se snažíme postavit charakter ženy, která se nenechá jen tak zlomit. A upřímně věřím, že kdyby nenastala ta tragédie, tak by to zvládla. Měla nakročeno k tomu se z toho toxického vztahu dostat. Ze všech zdrojů, ze kterých série vychází, bylo jasně cítit, že už byla připravená začít žít sama.
Máte nějakou radu pro ženy, které žijí v toxických vztazích?
Nemám. Jsem herečka a nerozumím tomu. Přála bych ale všem ženám, aby v sobě viděly svoji jedinečnost a to, jak je život krásný. I když je někdy třeba přistoupit k bolestnému rozhodnutí. Přála bych jim, aby dokázaly být natolik pevné, že si nenechají líbit věci, které se jim nelíbí. A přála bych jim podpůrný a láskyplný bezpečný vztah. U mě samotné je posledních šest, sedm let naprosto transformačních. Vztahů mám minimum, ale jsou zdravé, a to je, ač to může znít jako klišé, fakt nádhera.
Moct se někomu svěřit, bez obav, že to ten druhý nějak překroutí nebo využije, je úleva. Moct dělat chyby a mít podporu, v partnerství, v přátelství a v rodině. Je to ale samozřejmě také práce, musíte o vztahy pečovat.
Co si z natáčení a této role odnášíte i pro svůj osobní život?
Je toho dost, ale hlavně si myslím, že ve mně Simona posílila takovou tu opravdovou ženskou energii.
Využívala jste při natáčení náročných scén s násilím dublérku? Pokud ano, při jakých konkrétních situacích?
Měla jsem dublérku na scénu, kde se pracovalo se sklem. Byla statečná, v té scéně má postava končila šíleně pořezaná. Nemohla jsem se na to dívat. Naši kaskadéři jsou profíci, ale je to také naprosto posunutá profese, obdivuju je. Pak jsem měla stand in Verunku. Vy připravíte scénu s kolegy, kameramanem a jeho týmem, s režií, a stand in pak za vás prostojí dlouhé přípravy světel. Je oblečený jako vy, stejně nalíčený a má paruku jako vy. Má značky a zná trasy. V zahraničí naprosto běžná věc, u nás zatím tolik ne. Byla jsem za Verunku vděčná. Při našem tempu mi moc pomohla.
Série Monyová získala hlavní cenu festivalu Serial Killer. Porota ji označila za nejlepší seriál střední a východní Evropy. Co na to říkáte?
Musím říct, že jsem z toho měla neskutečnou radost. Dostala jsem překrásnou cenu, a to, co k tomu porota napsala a řekla, mě rozbrečelo, což se mi moc často nestává. A pak jsme to s kolegy Kryštofem Hádkem, Zuzanou Kirchnerovou a kamarády na festivalu náležitě oslavili. Byl to překrásný večer.
Připravila: Jana Lohrová
