Přesně to je motto nejnovější písničky zpěvačky Heidi Janků, která přežila všechny české hudební éry, osmdesátky, devadesátky, televizní boom, retro návraty a pořád vystupuje. Heidi Janků opravdu není jen „Když se načančám“ z pohádky Co takhle svatba, princi.
Kromě zpívání hrála i v muzikálech Popelka nebo Sněhová královna a později moderovala televizní pořady. Dnes má kapelu Heidiband a svoje staré hity hraje v modernějších aranžích.
Před námi je léto, jak se na něj chystáš?
Jako každé léto mám před sebou spoustu koncertů, jak s kapelou, tak sólově. Moc se na to těším, protože léto je výjimečné tím, že hrajeme venku a je krásné počasí. Je to příjemné a skvělí jsou i lidi.
Zpíváš už kolik let. Dokáže tě ještě pořád něco na pódiu nadchnout?
Mě nadchne každý vstup na pódium, pokaždé se na něj těším. Svou práci mám ráda. A jsem s pokorou vděčná nejen za to, že mě už hodně dlouho živí, ale především že mě baví. A to je životní výhra.
Hudební scéna se od té doby, kdy jsi začínala, hodně změnila. Co to znamená pro tebe a tvoji práci?
Samozřejmě se musím trochu přizpůsobovat. V osmdesátých letech taky nebylo jednoduché se prosadit. Ale když už se někdo dostal takzvaně na vrchol, tak už tam setrvačností zůstal. Po revoluci se všechno změnilo, i v muzice se nám otevřel celý svět. A teď se to mění ještě víc. Je tady mladá generace, která zpívá úplně jinak. I anglicky. A na místo televize a rádia nastoupily na scénu sociální sítě. Je třeba se tomu přizpůsobit, ale já, která se obklopuji mladší generací, se tomu přizpůsobuji ráda.
Máme tě spojenou s písničkou: Když se načančám. Prozradíš mi, jak ti změnila život?
Tahle písnička sice vznikla v osmdesátých letech, ale myslím si, že velkým hitem se stala až na začátku devadesátek, kdy k nám přišel fenomén travesti show. A to mi pomohlo k mému megahitu. Předtím jsem ji zpívala na svých koncertech jen jako přídavek, protože kluci ji moc nechtěli hrát.
Nedávno jsi natočila novou písničku s názvem Milé ženy, která na ni navazuje.
Původní myšlenka byla pokračování písničky Když se načančám, ale je to asi trochu jinak. Dlouho se na ní pracovalo a vyšla z toho myšlenka o tom, že bychom se my ženy neměly až tak moc zabývat tím, jak vypadáme, ale že bychom se měly mít rádi takové jaké jsme. Že geny, které máme, nezměníme.
Když se ohlédneš zpátky, na kterou část své kariéry jsi nejvíc pyšná?
Zpívám víc než čtyřicet let a jsem pyšná na to, že s tím, co mi příroda nadělila, můj hlas – ač není nijak zvlášť výjimečný – takové dlouhé roky funguje.
Zpíváš si doma, jen tak pro radost?
Občas jo, ale většinou jen tehdy, když se učím nějakou novou písničku, nebo když dlouho nezpívám, tak abych rozpohybovala hlasivky. Spíš než doma, si zpívám v autě, když jedu na vystoupení, abych si zopakovala písničky.
Patříš k těm lidem, kteří mají doma rádi ticho – nebo naopak potřebuješ mít zvukovou kulisu?
Mám puštěnou televizi nebo mi hraje hudba a dokonce si, když jdu na procházku se svým pejskem Edou, beru sluchátka. Tím, že žiju sama, tak ticho nemám moc ráda. Kdyby se mnou někdo byl, pak bych ho, možná, naopak vyhledávala!
Kromě toho, že koncertuješ, v poslední době koketuješ i s činohrou. Kam bys nás pozvala?
Nějakou průpravu jsem dostala i díky muzikálům a v posledních letech jsem jezdila se zájezdovkou Kšanda, kterou napsal Jarda Sypal a měla obrovský úspěch. Činohra mě baví, protože je to něco jiného než zpívání a člověk si tak trochu rozšíří obzory. No a pak jsem jakýmsi omylem naskočila do legendárního představení Františka Ringo Čecha Dívčí válka, a právě teď zkoušíme hru Titanic. Chceme ji uvést už před prázdninami, osahat si ji a naplno hrát na podzim.
Ne všechno v životě je snadné. Nikomu se těžší období nevyhýbají. Co tobě pomáhá je zvládat?
Jsem věčný optimista, ze všeho se snažím vylízat. První tragédie mě postihla, když mi bylo jedenáct let a umřela mi moje maminka. Od té doby toho bylo víc. A já jsem dospěla k tomu, že se řídím názorem: Co tě nezabije, to tě posílí. Dneska se na smrt mojí mámy dívám tak, že možná kdyby tady byla pro mě delší dobu, tak bych možná nedokázala to, co jsem dokázala. Protože jsem se vždycky musela spolehnout sama na sebe. A když mě něco postihlo, zvednout se a jít dál.
Připravila: Šárka Schmidtová
