Zpěvačka, lékařka, spisovatelka, astroložka Marcela Laiferová. Elegantní dáma s nezaměnitelným hlasem a hlubokým životním nadhledem vydala knihu Hrdá láska.
Z osobních vzpomínek, unikátního rozhovoru, archivních fotografií i glos blízkých kolegů vznikl obraz ženy, která prošla zkouškami života se vztyčenou hlavou. Vzpomíná na první dětské zpívání na zídce v Prievidzi nebo na šaty do tanečních, které si musela ušít tajně, protože »ramínka« byla tehdy hřích. Na mladickou lásku i těhotenství během studií. Přinášíme vám ukázku, která přibližuje její první manželství.
V patnácti jste se poprvé zamilovala do staršího kluka, gymnazisty Stanislava Bujny. Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se při bruslení. Stále mi podrážel nohy hokejkou. Byl starší než já, už byl na gymnáziu. Měl černé vlasy, které se mi líbily, protože mým ideálem byl Alain Delon. Nemám ale na tento vztah dobré vzpomínky. Odešel studovat do Bratislavy, a to určitě naší lásce neprospělo. Hodně věcí mi na něm vadilo, ale nedokázala jsem se od něj odpoutat. Bylo mi patnáct a byla jsem zamilovaná.
A než jste odmaturovala, byla jste se svou první láskou těhotná. Jak moc se vám poté změnil život?
Velmi. On v té době už studoval zubní medicínu. Pro mě to byla strašná situace a tragédie, protože v lednu se dělaly pohovory na medicínu. Přišla mi pozvánka na pohovor a strašně jsem se těšila. Jeden týden mi přišlo, že jsem přijatá na medicínu, a další týden jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem z toho obrovsky nešťastná, protože jsem chtěla studovat. Zhroutil se mi celý svět. Bála jsem se to říct doma. Co se stane se mnou? Co řekne máma? Co bratři? Zhroutil se mi celý život. Vždyť jsem byla úspěšná a najednou jsem měla takovou ostudu. O těhotenství věděli jen mé nejlepší kamarádky.
On studoval v Bratislavě a já žila v malém městě, plném tichého šepotu a tajemných pohledů. Proplakala jsem celé noci. Nejedla jsem a pila jen mléko, aby to na mně nebylo vidět. Chtěla jsem zemřít a byla jsem připravená na to nejhorší, když mě před maturitou vyloučí ze školy. Byla jsem naivní holka, on byl medik a jako chlap si mohl dát pozor. Bylo to smutné, protože i on byl mladý, bylo mu asi čtyřiadvacet. Zubaři končí medicínu po pěti letech, my lékaři po šesti. Byla jsem těhotná prvačka a on byl v pátém ročníku.
Přemýšlela jste tenkrát, že byste šla na interrupci?
Chtěla jsem, ale on nechtěl, nepřál si to a interrupci mi nepodepsal a rozmluvil. Moje matka z toho byla psychicky úplně na dně. A já jsem měla pocit, že jsem rodiče zklamala, styděla jsem se. Máma mi nakonec řekla: „Co sis navařila, to si i sníš.“
Jak jste mamince řekla, že jste ještě před maturitou otěhotněla?
Neřekla jsem jí to. Bála jsem se jí to říct, takže se to dozvěděla od někoho jiného. Na mně to nebylo vidět, byla jsem hrozně hubená. „Říkají, že jsi těhotná. Je to pravda?“ zeptala se mě a já jsem zůstala zticha. Kdo mlčí, ten souhlasí.
Jaká byla její první reakce?
Máma odešla z domu a dva dny nebyla doma. Byla někde u kamarádky. Musela to ze sebe dostat ven. Nic mi neudělala. Víte, já jsem se sama v sobě zklamala.
A co vám řekl táta?
S tím jsem o tom nemluvila. Matka byla generál, měla ve všem pravdu. A byla opravdu velmi dobrý organizátor.
Jak matka vycházela s vašim přítelem, který se záhy stal vašim prvním manželem?
Nijak, od začátku byla proti němu. Ale řekla mi, že když už to tak dopadlo, ať si ho vezmu.
Takže byla veselka.
Ano, chystala se svatba. Můj syn se narodil v září a muž měl předtím přes léto praxi v nemocnici v Banské Bystrici. Přijela jsem ho navštívit na moje osmnácté narozeniny a nemohla jsem ho najít. Teprve večer, kdy už jsem nevěděla, co budu dělat, vyšel z internátu s nějakou ženskou. Byla jsem tak zoufalá, bylo to ještě před svatbou, která byla v srpnu.
Brali jsme se v létě po mé maturitě. V červenci měl manžel tu povinnou praxi v Banské Bystrici a já jsem pracovala pro místní noviny jako novinářka. Sbírala jsem v tom horkém létě zprávy ze sklizně. Jezdila jsem autobusem po okolních vesnicích za materiálem, který jsem večer zpracovávala. Šetřila jsem na prstýnky, vydělala jsem sedm set korun a za to se už tehdy daly koupit zlaté prstýnky.
Jenže prstýnky byly v té době vzácným zbožím a v Prievidzi se nám je nepodařilo koupit. Můj milý se vydal do Bratislavy a Brna, protože měl režijku a cesta ho vyšla na pár korun. Prstýnky nesehnal a peníze se téměř utratily. V kabátě měl však několik adres, samozřejmě ženských. Jedna byla z Banské Bystrice a jmenovala se také Marcela. Když jsem ty adresy našla, byla jsem nešťastná a doma jsem prohlásila, že se nevdám. Blížil se však inkriminovaný den a matka mi řekla, že co jsem si navařila, musím si i sníst.
Přesto jste si ho vzala.
Musela jsem. Můj bratr nám musel nakonec na svatbu prstýnky půjčit. V den svatby jsem šla hned ráno ke kadeřnici, domů jsem se vracela pěšky kolem železniční tratě. Byl tam plot z dřevěných latí. Vzala jsem si hůlku a na laťkách jsem si vypočítávala: „Vdám se, nevdám, vdám se…“ Byla jsem smutná a rozčarovaná. Svatbu jsme měli v kostele v Bojnicích. Usedavě jsem plakala, nechtěla jsem ani říct ano, místo toho jsem plakala. Jenže potom se rozplakaly naše matky, tak jsem musela říct »ano«. Jeho matka mě neměla ráda. Chápu, bála se o svého syna, který byl v posledním ročníku na vysoké škole. Myslím, že nezažila život plný lásky a byla zatrpklá. Nezdála jsem se jí ani dostatečně bohatá. Žila také jen ve světě svých reálných možností a dva měsíce před naší svatbou jí zemřel manžel. Tyto okolnosti neprospěly našemu stejně nezralému vztahu.
Proběhla aspoň svatební noc normálně?
Svatební noc jsem proseděla na posteli. Hádali jsme se, kde půjdeme bydlet. Já jsem chtěla zůstat doma, protože jsem nechtěla být konfrontována se svou tchyní. Nakonec šel spát domů a já taky.
Bylo to manželství na hliněných nohou, tak bych charakterizovala tento vztah. V září jsme oba začali studovat v Bratislavě. On v posledním a já v prvním ročníku. Bydleli jsme každý zvlášť. Návštěvy byly povoleny jen v některé dny od 17 do 20 hodin. Pro dnešní studenty je to neuvěřitelné. Můj manžel byl velmi násilný, nervózní a nespokojený se svým osudem. Vyčítal mi, že poznal málo žen a ani se nepodíval do světa. A já jsem byla na vině. To, co jsem zažila první měsíce manželství, nechci ani popisovat. Bylo to obtížné a smutné období. Narodil se mi syn Stanislav. Manžel do nemocnice ani nepřišel, jen mi nechal vzkaz na vrátnici, že mi děkuje za syna, a odjel na hody kamsi do Topoľčan. Přišel pro mě, až když jsem dostala sanitku, která nás odvezla k mým rodičům.
Porod proběhl v pohodě?
Naopak. Porod jsem měla velmi těžký a nevěděla jsem, jak to malé bezmocné děťátko chytit do rukou. Bylo mi osmnáct let, neměla jsem žádné zkušenosti. Chtěla jsem studovat a nevěděla jsem, jak dál. Mé spolužačky tancovaly, smály se a prožívaly lásky, zatímco já jsem vlastním přičiněním rychle dospěla.
Chápu správně, že to manželství nebylo moc šťastné?
On byl frustrovaný. Myslím si, že mě vůbec neměl rád. Máma se mi první měsíce starala o dítě a ve škole jsem si domluvila, že nastoupím až od letního semestru. Přišla jsem v lednu do Prievidze, byla zima, věděla jsem, že tam má sousedku, o kterou má zájem. Všichni to věděli. Vyčetla jsem mu to a on mi dal takovou facku, že jsem vletěla do dveří a byla chvilku v bezvědomí. Když jsem se probrala, tak jsem mu řekla: „Já tě za půl roku nechám.“ A on mi na to odpověděl: „Ty chuděro, co ty bys chtěla.“ Přitom chtěl, abych se vrátila do Prievidzi a dělala mu v ordinaci sestřičku.
Za jak dlouho jste se rozvedla?
Trvalo to docela dlouho, protože mi nechtěl rozvod podepsat. Myslím, že asi dva roky. Nic lepšího jsme nemohli udělat. Všechny komplexy najednou zmizely.
Jak jste potom vycházela s exmanželem, zajímal se o syna?
Syna dodnes nenavštívil, ani by ho nepoznal. Chlapec byl tehdy hodně malý a jeho otec s ním nikdy nekomunikoval. Nemají mezi sebou žádný vztah. Před několika lety měla jeho sestra nějaké problémy a viděla v televizi, že můj syn je ředitelem odboru na generální prokuratuře, tak mu zavolala: „Já jsem tvoje teta, tvoje kmotra, nemohl bys mi pomoct, mám problémy.“ A syn za ní opravdu šel. Přinesl fotografie svých dětí a chtěl poznat jejich rodinu. Všechno jí zařídil a když tam chtěl nechat ty fotky, tak mu řekla, ať si je vezme. Prý je bratr viděl a prohodil: „No a co má být.“ Syn se s ním chtěl setkat, ale on ho nechtěl vidět.
Takže jste synovi byla mámou i tátou?
Ano, musela jsem být Stanislavovi vším – matkou, tátou, kamarádkou, musela jsem umět pohladit i potrestat, kontrolovat ho, léčit. Vychovávala jsem ho úplně sama, ale pomáhala mi máma. Bavilo mě, že jsem ho mohla učit lyžovat a plavat.
Skloubit profesionální povinnosti s výchovou dítěte se mi podařilo nejen díky pomoci mámy, ale i díky tomu, že jsem syna brávala s sebou na cesty. Jednou jsme jeli do Německa a Standa se vždy zajímal o druhou světovou válku, tak jsem mu ukázala Berlín, zákopy, kde skončil Hitler. Potom jsme odjeli na ostrov Ruhland, ale organizátoři se spletli a museli jsme jednu noc spát v jednolůžkovém pokoji. Nezapomenu, jak mě tehdy dvanáctiletý syn objal a řekl: „Víš mami, my jsme tak sami, ale je nám dobře.“ Na ta slova nikdy nezapomenu. Přestože je už mnoho let dospělý, má své děti a už i vnoučata, často mi to přijde na mysl. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale zanechalo to ve mně mnoho – bylo v tom vyjádřeno vše, co jsme spolu prožívali, co prožívá dítě s matkou, která je na všechno sama.
Váš první manžel se potom znovu oženil?
Ano, oženil a měl dva syny. Můj syn jednoho z nich oslovil, chtěl je poznat. Bral to tak normálně, vždyť nebyl důvod se nesetkat. Ale nedopadlo to. Nevím o nich nic, ale tenkrát z toho byli udivení a neměli zájem se se svým bratrem setkat.
Připravil: Jan Hájek
