Možná to začalo už když jsem byla dítě. Poslouchala jsem komentáře dospělých na lidi kolem – „ona je tlustá, ať se nediví“ nebo „vždyť ztloustla“ – a pomalu mi docházelo, že mít pár kilo navíc je něco hrozného. Něco, za co se člověk musí stydět.
Dvanáct let a první lekce studu
Když mi v pubertě jako první ve třídě vyrostla prsa, přišly komentáře spolužáků. Bolestivé, hloupé, kruté – tak, jak to dokážou děti. Ale to, co mě zasáhlo mnohem víc, bylo, že na mou dvanáctiletou postavu reagovali i dospělí muži. A společnost to tolerovala. Jako by bylo normální, že se holčička musí naučit přijímat pohledy a narážky dřív, než stihne dorůst.
Komentovala i rodina. Že jsem se zakulatila, co všechno mi vyrostlo. Říkali to takovým tónem, jako bych v místnosti ani nebyla. Jako by mluvili o věci, ne o člověku.
Kolotoč, ze kterého nebylo úniku
Jakmile jsem trochu povyrostla, mou hlavu začal plnit kolotoč diet a cvičení. Jídlem jsem se odměňovala, jeho odpíráním trestala. Každý den jsem cvičila – a přesto jsem nikdy nevypadala jako ženy z časopisů. Vzpomínám si na jedno období po těžké angíně, kdy jsem hodně zhubla a okolí mě zasypalo chválou. Dnes to říkám s trochou ironie – byla jsem jen jednu virovou infekci od své „ideální váhy“.
Při pohledu do zrcadla jsem viděla jen seznam nedostatků. Nesouměrná prsa, celulitida, moc velká hlava, krátké nohy. S ničím jsem nebyla spokojená. S absolutně ničím.
Těhotenství jako záblesk svobody
Zvláštní věc se stala, když jsem byla těhotná. V každém těhotenství jsem přibrala dvacet kilo – protože jsem prostě normálně jedla. A přesto jsem se cítila tak šťastná, tak užitečná a důležitá, že jsem na své výhrady vůči vlastnímu tělu na čas zapomněla. Moje tělo něco tvořilo. Bylo důležité. Bylo moje.
Pak přišlo poporodní období a s ním zase komentáře. Kamarádky, rodina, náhodní známí – všichni měli co říct. Vrcholem byla snídaně s kamarádkami na jednom víkendu. Začaly si navzájem vyprávět o svých zázračných dietách a mně každé sousto v ústech víc a víc hořklo.
Přemýšlím, jak pokřivené názory za tím stály – moje i jejich. Ať jsem vážila padesát nebo pětašedesát kilo, vždy se někdo vyjádřil. „Jsi nějak hubená, už nemáš žádná prsa.“ „S těmi dietami to přeháníš.“ Nebo naopak: „Máš toho asi hodně, viď, že si přestala cvičit.“ „Ty jo, ty si nějak přibrala.“
Vzpomínám si i na chvíle intimnosti s manželem, kdy jsem zatahovala břicho a v hlavě mi běželo, co si asi myslí. Nikdy nic neříkal. Ale já jsem si to říkala za něj.
Fotky z mládí a jedno prozření
V přechodu jsem přibrala asi deset kilo. Bylo to znát. Ale začala jsem nějak uvažovat jinak – nevím, jestli za to mohly hormony nebo něco jiného. Začala jsem si říkat: ano, chci se o sebe starat a být zdravá, ale nebudu se už nijak trápit a shazovat.
A pak přišel ten moment. Probírala jsem staré fotky a najednou mi to došlo. Viděla jsem krásnou štíhlou holku, která dala na názory okolí a začala sama sebe vnímat zkresleně. Holku, která byla hezká – a nevěděla to.
Svlékla jsem se a postavila před zrcadlo. Ano, nejsem dokonalá. Ale mé tělo vytvořilo dvě krásné děti. Moje prsa každé z nich kojila. Nevypadám jako ženy z internetu – ale miluji každou vrásku a každý faldík. Moje nohy mě nesou životem. Moje ruce objímají vnoučata. A můj úsměv dokáže lidi pohladit.
To přece není málo. To je vlastně úplně všechno.
Dlouho jsem čekala na okamžik, kdy budu „dost hubená“, „dost upravená“ nebo „dost dokonalá“. Aby si mě okolí vážilo. Abych si vážila sama sebe. Ten okamžik nikdy nepřišel zvenku. Přišel zevnitř. A přišel až tehdy, když jsem přestala poslouchat všechny ostatní a začala poslouchat sebe.
Dnes vím, že komentáře na cizí tělo – i ty míněné dobře – mohou v člověku zanechat stopy na celá desetiletí. Sama jsem toho důkazem. Proto se snažím taková slova už nikdy nevyslovovat. Ani na adresu druhých. Ani na adresu sebe.
Všechny jsme krásné a jedinečné. Na to bychom neměly nikdy zapomenout.
Názor lektorky jógy a facejógy Lucie Dvořáčkové
Adélin příběh není výjimečný. Je bolestivě běžný. Slýchám ho od žen kolem sebe znovu a znovu – každý trochu jinak, ale v jádru vždy stejný. Komentáře z dětství, které se usadily hluboko. Tělo vnímané jako problém, který je třeba řešit. A roky strávené v boji sama se sebou.
Jóga mě za více než dvacet let vlastní praxe naučila jednu zásadní věc: tělo není náš nepřítel. Je to náš nejbližší společník na celý život – a zaslouží si podle toho zacházení.
Skutečná změna nepřichází z další diety ani z tvrdšího tréninku. Přichází ve chvíli, kdy přestaneme své tělo soudit a začneme ho vnímat. Poslouchat ho. Spolupracovat s ním. A to – jak ukazuje Adélin příběh – někdy trvá celý život. Ale nikdy není pozdě začít.
Lucie Dvořáčková
Lucie Dvořáčková je lektorka spirální a terapeutické jógy, certifikovaná Face Yoga Expert a zakladatelka značky bambusového oblečení Yoga in Style. Ve své praxi propojuje jógu, anatomii, práci s dechem a jemné terapeutické principy.
Připravila: Věra Hájková
