Příští týden jde do kin dlouho očekávaný film Patrika Hartla Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Co nejen o filmu Patrik Hartl prozradil?
Jak to celé začalo? Příprava filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel byla prý celkem dlouhá.
Ano, příprava trvala tuším 5 let. Začalo to telefonátem Martina Palána, který mi nabídl, jestli bych nechtěl podle knihy Prvok, Šampón, Tečka a Karel natočit film. Jednou za čas mě vždy kontaktoval nějaký producent a nabízel mi, abych natočil podle nějaké své knihy film. A já jsem se velmi zdráhal, protože jsem čekal na nabídku, která v sobě bude mít nějaký zápal a nadšení. A to byla nabídka Martina Palána. Zaujalo mě, že Martin mi rovnou na první schůzce řekl, že chce udělat výjimečný film.
České filmové prostředí je spíše užitkové, filmy se vyrábějí tak, aby se za co nejméně peněz natočil film, který může mít alespoň relativní úspěch. Kvůli malému trhu je prostě velice obtížné něco riskovat a investovat příliš mnoho peněz, které se nemusejí vrátit. A já jsem věděl, že chci točit jedině v případě, že může vzniknout opravdu výjimečný film, že nechci točit jen pro to, abych točil. Tak jsme se domluvili. Pak ovšem nastal problém s mým pracovním plánem, který je zaplněný na hodně dlouho dopředu. Dva roky tehdy trvalo období, kdy na mě Bontonfilm čekal, až se budu moci filmu věnovat.
O čem je film Prvok, Šampón, Tečka a Karel?
O přátelství, o mužském pohledu na svět a o krizi středního věku. Krizi středního věku vidím jako chvíli, kdy člověk zjistí, že korýtko, které si ve svém životě vyrýpal, mu nevyhovuje. Když začal to své korýtko rýpat, snil, jaký bude jeho život. Pokud se to, co reálně žije, příliš odlišuje od toho, po čem toužil, nastane krize.
Člověk v krizi středního věku má pocit, že selhal, že se sám sobě vzdálil. Zároveň, pokud se k tomu přičte, že třeba žije se ženou, která doufala, že bude jiný a on doufal, že ona bude jiná, je z toho fakt peklo. Je to období, ve kterém má muž ještě sílu, může ještě měnit svůj život. To ale chce velikou odvahu, protože musí opustit jistoty, které si pracně vybudoval, a vrhnout se do nejistot. Také to vyžaduje energii a odhodlání znovu pěstovat vztah se svou ženou, se kterým už vlastně automaticky počítal. A může přitom zjistit, že žena, se kterou žije, je vlastně hrozně fajn, jen potřebuje od něho taky nějakou energii, ne jen zbytkovou, kterou přináší domů. Chlap ve středním věku potřebuje vyvinout energii a odvahu, aby zachránil svoji vlastní představu o svém životě a aby taky pečoval o svou rodinu a nejbližší. Film je tedy taky o odhodlání měnit svůj život a vylepšovat vztahy, na kterých člověku záleží.
Film vznikl podle Vaší knihy. Vy jste ale od začátku chtěl tento příběh zfilmovat, je to tak?
Původně jsem si myslel, že to bude filmový námět, nakonec jsem byl ale tak otrávený představou, že bych se musel snažit prosadit své nápady u filmových producentů, že jsem se rozhodl napsat knihu. Osvobodil jsem se od snu o filmu a tím pádem jsem měl svobodu, nebyl jsem svázán omezeními produkce a nemyslel jsem na to, že se příběh musí natočit levně. Knihou jsem si také řešil svou krizi středního věku. Natáčel jsem tehdy televizní seriál, který bych si k režii za normálních okolností nevybral, ale musel jsem živit rodinu a splácet hypotéku. Cítil jsem, že chci svobodně tvořit a vlastně díky tomu jsem se do té knihy pustil. Díky tomu, že jsem opustil jistotu dobře placené práce, jsem mohl napsat druhou, třetí, čtvrtou knihu a teď píšu pátou knihu a jsem v tom šťastný a nezávislý.
V čem je film jiný než kniha?
Film si musí diváka oproti knize získat ve velmi krátkém čase. Kniha se vstřebává poměrně dlouho, minimálně v řádu dní, a ta dlouhodobost vytváří ve čtenáři jiné namíchání pocitů než ve filmu. Dějový sled je v knize důležitý, není ale tak zásadní jako ve filmu. Film je dvouhodinová nalejvárna, kdy to divákovi buď všechno emocionálně správně docvakne, nebo ne. Ve většině filmů se to nepodaří, protože je to strašně těžké. U knih se to podaří častěji, protože to, že některé pasáže získávají na atraktivitě až s odstupem, v časové délce četby tolik nevadí.
V čem je film lepší než kniha?
Je sevřenější a emotivnější. Do dvou filmových hodin jsem se snažil vybrat ty nejlepší věci z knižní předlohy a taky jsem celkem zásadně změnil konec. S tím mi pomohla dramaturgyně Iva Jestřábová, která svým nápadem film obohatila. Z toho mám radost. Snažil jsem se, aby film byl dojemný. Jsem dojímavý typ, romantik. Chtěl jsem, aby z půdorysu komedie, která má svou situační komiku, zazněla i výpověď o krizi středního věku, která je vlastně smutná a přináší i temné tóny. Chtěl jsem diváky i dojmout. Taky jsem toužil, aby film končil happyendem. Není to happyend amerického střihu, který v sobě neobsahuje žádné pochybnosti. Je to šťastný konec, který v sobě má i část nejistoty a pochyb. Jakmile totiž dosáhneme nějakého štěstí, tak už v tom okamžiku víme, že ho v příštím okamžiku můžeme zase ztratit.
Máte nebo měl jste takové kamarády, jako jsou hlavní hrdinové filmu?
Neměl. Ti čtyři kamarádi jsou všichni částí mě. Ve mě je trochu Tečky, protože jsem plachý a mám se ženami poměrně složitou komunikaci, takže kdybych neměl štěstí a nepotkal svoji ženu, je možné, že bych teď žádnou neměl. A moje maminka by ze mě byla nešťastná.
Karel je část mě, která chce pořád pracovat a je pohlcena tou prací. Zapomíná na lidi kolem sebe, a když se mu začne vztah k ženě drolit, hasí to a neví si rady. To by se mi mohlo velmi lehce stát. Naštěstí mám ženu, která mě drží a aktivně táhne k sobě. Kdyby mi dala příliš volnosti, tak bych pořád jen pracoval a domů chodil jen přespat.
Se Šamponem mám společnou jakousi touhu po bonvivánství zároveň namíchanou s melancholií a určitou tragikou. Stejně jako on toužím mít se dobře, balit holky, kupovat si drahá auta a tak se čepýřit. U mě se tedy to bonvivánství nikdy nezrealizovalo, na rozdíl od Šampóna mám naštěstí hezké reálné vztahy, nepotřebuji jako on vyplňovat prázdnotu známostmi na jednu noc.
Prvok je ten otec ve mně. Já jsem se poměrně hodně snažil angažovat, když byl můj syn malý a také když se mi narodila dcera. A mnohokrát jsem cítil, že i když mám své děti hrozně rád, tak role otce je pro mě někdy příliš náročná a já mám strach, že ji nezvládnu. Je to často vyčerpávající a já mám pocit, že se ode mě jako otce očekává příliš mnoho. I já jsem byl Prvokem.
Jak probíhalo obsazování rolí ve filmu? Věděl jste od začátku, kdo má hrát jednotlivé postavy? Byl to těžký výběr?
Nebyl. Já jsem hrozně chtěl, aby Hynek Čermák hrál Tečku, on má v sobě smíchaný testosteron se zvláštní zranitelností, což se mi pro roli Tečky velmi líbilo. A také takovou jemnou neomalenost. Pro roli Prvoka jsem od začátku chtěl Martina Pechláta. My jsme se setkali pracovně už předtím a spolupráce s ním byla skvělá. Martin má sám tři dcery a zpíval kdysi v kapele. Je v něm tatínek a zároveň pankáč. Na Martina jsem myslel, už když jsem psal knihu.
Martin Hofmann je můj dlouholetý kamarád a životní souputník. On má v sobě takovou velice pronikavou racionální část a zároveň je to citlivý kluk, což se ne vždy ostatní dozvědí. Na roli Karla byl ideální. Karel je mozek, pořád pracuje na nějakém IT systému a ujede mu vlak s jeho ženou, která si myslí, že on k ní už nic necítí. On ale má cit, má pocity, jen je neumí dávat dobře najevo.
Jediná role, pro kterou jsem neměl rovnou vybraného představitele, byla role Šampóna. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl na Davida Švehlíka a pozval ho na kamerové zkoušky. S Davidem jsem se několikrát setkal, když studoval na DAMU. Věděl jsem, že v něm ten tragický rozměr je, zároveň kultivovanost a šarm. On sám svou mužnou atraktivitu nijak nepěstuje a díky tomu je přitažlivý. Šampón se v příběhu chová jako neakceptovatelné hovado a já jsem potřeboval, aby měl v sobě noblesu, aby byl sympatický i navzdory svému chování. Pro Davida Švehlíka, který je plachý a přemýšlivý typ, byla ta role do jisté míry protiúkol. Popral se s ní excelentně.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel je velmi mužský film o mužském světě a mužských potížích. Proč jste chtěl natočit takový film?
Ve filmu se dívám na krizi středního věku optikou chlapa, protože je to pro mě přirozené. V knihách píšu hodně ženské příběhy. Rád si sám sebe představuju jako ženu, baví mě to, rád se ve fantazii pohybuju v ženském světě. Ale Prvok, Šampón, Tečka a Karel je ryze mužský film, je to takový testosteronový pohled na život. Je to takový můj neženský dárek pro ženy. Věřím, že holky bude bavit dívat se, jak chlapi vnímají a prožívají tenhle svět. Mužské filmy se teď moc netočí. Muži v českých komediích jsou často zobrazovaní buďto jako burani nebo roztomilí popletové. Nic mezi tím. Autentický mužský archetyp se vytrácí a já jsem chtěl přispět k tomu, aby se připomenul. Chci ukázat, že mužský svět je vztahový, komplikovaný, není placatý. Vlastně jsem tím filmem chtěl říct, že my muži nejsme idioti.
Je svléknutí se do naha ta správná chlapská výzva?
Je to začátek. Odvaha odhodit všechno, co jsem dokázal, všechno, co jsem vybudoval. Je to takové popření způsobu života, který jsem doteď vedl. Abych mohl začít uvažovat jinak, potřebuju restart. Potřebuju se vrátit do věku náctiletého, kdy jsem dělal kraviny a naplňovalo mě to štěstím. Debilita takového gesta jako je veřejné svléknutí mě může osvobodit a dát impuls k novému uvažování. Proto se první ve filmu svléká Karel. Je z nich ten nejracionálnější a svlíká se prostě proto, že se dostane do situace, ve které si uvědomí, že nic z toho, co dělá a roky dělal, ho vlastně už netěší. A tak si říká, zkusím to z druhého konce. Co se může stát? Co můžu ztratit? Svlékne se a odstartuje tím hru. Nahota na veřejnosti vypadá zvenku nevhodně, když ji ale člověk sám absolvuje, tak zjistí, jak je to očistné. Když jsem se sám odhodlával svléknout do naha na Staroměstském náměstí, bylo to velmi nepříjemné, hrozně jsem se styděl. Když jsem to ale přesto udělal, měl jsem obrovskou radost a cítil jsem se šťastný, že jsem na chvíli shodil všechny svoje role a že jsem si dovolil být takhle nezodpovědný.
Jak si představujete úspěch filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel? Jak to má vypadat, aby to pro Vás byl úspěch?
Úspěchem pro mě bude nekonečné množství nadšených lidí. Zástupy, které opakovaně chodí na film a nemohou se ho nabažit. Cokoli jiného mě bude mrzet.
Jak naložíte s tím, když úspěch nebude podle Vašich představ?
Pracuju na nové knížce. Dělám to podle modelu Dušana Kleina, který mě učil na FAMU a říkal, že vždycky, když je nějaký jeho film před premiérou, on už píše scénář dalšího a je emocionálně spjatý s novou látkou. Díky tomu není tak vystresovaný z toho, jak bude přijat předchozí film. Mě by hrozně mrzelo, kdyby se ten film lidem nelíbil. Nevydržel bych ten tlak, kdybych teď jen čekal, co bude. Když totiž film diváky nenadchne, budu to vnímat jako své selhání. Na nikoho jiného to hodit nemůžu, všichni se maximálně snažili mi během natáčení vyjít vstříc.
Máte pocit, že by tenhle film mohl mít úspěch i v zahraničí, že je to film, který mluví mezinárodním jazykem?
Jsem přesvědčený, že archetypální téma krize středního věku je stejné ve všech zemích světa, jenom se odehrává v jiných kulisách. Nevím ale, jestli na Prvoka půjdou miliony lidí v Brazílii, to neumím zaručit.
Jak pracujete?
Já jsem workoholik a pracuju strašně moc mnoho hodin denně. Už mnoho let ale dělám vždycky jen jednu věc, na kterou se plně soustředím. Ostatní věci se zatím rodí v mé hlavě a čekají. Já se mohu věnovat naplno jen jednomu příběhu. Mám totiž strach, abych ho nepokazil. Strach, že selžu, je mým hnacím motorem.
Co je lepší? Být spisovatel, režisér, producent, scénárista, divadelní režisér?
Bezkonkurenčně je nejlepší být spisovatelem. Všechno, co si vymyslím, si sám napíšu. A všechno mám pod absolutní kontrolou. To mi vyhovuje. Jsem samotář, rád pracuji sám, a když jsem déle s mnoha lidmi, tak mi to nedělá úplně dobře. Potřebuji se zpevnit, abych mohl komunikovat s okolím. Někdy je to pro mě těžké. Já jsem velice mírný typ a nerad se s kýmkoliv o čemkoliv dohaduji a nerad někoho do něčeho nutím. Ale jako režisér musím. Nutím lidi realizovat svou představu, často až agresivně. Netěší mě to. Na druhou stranu mám rád lidi a věřím, že ostatní cítí, že je mám rád. Když na ně na place řvu, tak jen proto, že bojuju jako pitbul za dobrý výsledek.
Na jaké scény vzpomínáte?
Scéna, kterou mám rád:
Když se ke konci filmu sejdou kluci u Prvoka doma a Karel s Tečkou se nabízejí, že pomohou s domácností a hlídáním dětí. Stojí tam nad kočárem se řvoucím miminem a dohadují se, jestli mají houpat nebo ne. Bylo to v jednom záběru a já jsem chtěl, aby ta scéna byla autentická a spontánní. Tak jsem herce poprosil, jestli by něco nevymysleli nad tím kočárem. A vznikla z toho hned napoprvé půvabná improvizovaná scéna, která začíná smutkem, ale během dvou minut se změní v rozverné pošťuchování.
Dvě těžké scény:
1. Sen z Afghánistánu. To byla složitá a drahá scéna. Museli jsme vykácet část náletového lesa, aby to vypadalo jako poušť, navezli jsme písek, byli tam pyrotechnici, střílelo se. Ta scéna ve filmu trvá asi 40 sekund. Byl jsem šťastný, že producenti na natočení této situace přistoupili, a trnul jsem, jestli to ve výsledku bude stát za to. Je to sice krátká expoziční chvíle, ale pro mě byla důležitá. Je to totiž jediná scéna, která ukazuje hned na začátku filmu, že Tečka zažil nějaký válečný střet. Jen díky tomu už to pak diváci celou dobu emocionálně vnímají.
2. Druhá těžká scéna, při jejímž natáčení jsem trnul ještě násobně více, je autonehoda. Je to scéna, u které se muselo rozbít auto, které bylo samo o sobě velmi drahé. Jedno jsme půjčovali a druhé jsme museli koupit, celé ho předělat a pak ho rozbít. Měli jsme na to pochopitelně jen jeden pokus a to je opravdu těžké. Řešilo to asi milion lidí, auto bylo na lanech, kaskadéři v autech, technika připravená a pak jsem řekl „Akce!“ A už to jelo a nedalo se to vzít zpátky.
Vtipná scéna:
Mám radost se scény Tečkovy večeře u maminky, kdy se seznamuje s Irenou. V té scéně se neudálo nic, co by nebylo ve scénáři. Vše bylo řečeno přesně tak, jak to bylo napsané. A přesto to herci dokázali skvěle naplnit svým osobitým humorem.
Připravila: Katka Soušková
Zdroj: Bontonfilm
Foto: Bontonfilm
