V dalším dílu Show Jana Krause se představí herečka Veronika Žilková, spisovatel Josef Formánek a chovatelky papoušků Magdalena Žohová a Aneta Vychytilová.
Veronika Žilková
Herečka a manželka diplomata Martina Stropnického, který působí jako český velvyslanec v Tel Avivu. Zatímco její muž v Izraeli zůstává, Veronika se právě po necelých dvou letech vrátila v rámci nabídky dobrovolné evakuace. „Já jsem se jmenovala rodinný příslušník doprovázející státního úředníka dlouhodobě vyslaného do zahraničí. Předtím jsem byla jenom herečka. Teď už jsem zase jenom herečka,“ popisuje se smíchem svůj oficiální status a dodává, že v pozici manželky velvyslance si musí dávat pozor na pusu, což je prý pro herečku dost těžké. „Ale můžu na jakoukoli otázku týkající se voleb nebo politiky odpovědět: je proti diplomatickým zvyklostem na toto odpovídat.“ V Izraeli podle svých slov nikdy předtím nebyla, ovšem díky tomuto pracovnímu pobytu se do země přímo zamilovala a chtěla by tam žít.
„Já jsem předtím nikdy nikde nebyla, možná maximálně v Bibione,“ říká s nadsázkou herečka. „Vždycky jsem někde pobývala jen tak týden nebo deset dní, navíc s dětmi. Teď jsem poprvé byla někde delší dobu a měla jsem čas sama pro sebe a pro to, abych tu zemi procestovala. A Izrael je úžasný a velice bezpečný, daleko bezpečnější než Evropa, protože Izraelci bezpečnost předvídají.“ Problémem pro ni bylo spíše písmo, protože prý v obchodě nevěděla, jestli si koupila mouku nebo savo. „Já jsem ani neměla čas se učit hebrejštinu, protože jsem tam rok učila jako dobrovolnice češtinu,“ vypráví Veronika Žilková o svých zajímavých zkušenostech. „Je tam totiž provdaných hodně českých holek, takže já jsem tam vlastně učila jejich muže něco jako tchynin jazyk. A mimochodem my český holky – blondýny – jsme tam provdatelný v jakémkoliv věku.“ Zpět do Čech se nyní vrátila, aby se mohla postarat o svoji 96letou maminku. „A taky tady mám ještě nějaké děti…“ říká ironicky s tím, že spolu s Martinem Stropnickým mají ze svých předchozích vztahů dohromady devět dětí včetně jednoho společného. „On si mě vzal s pěti dětma. Je to dobrodruh.“ Její muž je nyní na své čtvrté diplomatické misi, předtím již působil v Lisabonu, Římě a Vatikánu.
Josef Formánek
Spisovatel a cestovatel. Svému hostiteli přinese svoji poslední, v celkovém pořadí svoji osmou knihu – Knihu o tichu. Ani on není u Jana Krause poprvé, od jeho poslední návštěvy však již uplynulo takřka patnáct let a za tu dobu si spisovatel prošel řadou trpkých osobních zkušeností, včetně závislosti na alkoholu. „Byl jsem na tom hodně špatně, dokonce si myslím, že jsem mohl na alkohol umřít,“ svěřuje se literát. „To, že jsem sám cítil, že mám problém, mohlo trvat tak tři čtyři roky. Velkým stimulem pro to, abych přestal, byla moje rodina, ačkoli terapeuti říkají, že by člověk neměl přestávat kvůli někomu, ale v první řadě kvůli sobě.“ Touha pít ho prý nyní naprosto opustila, ale zda je to napořád neví. „Teď jsem za to každopádně vděčný. Když jdu na rodinnou oslavu a vidím, že tam někdo popíjí pivo nebo víno, nic to se mnou nedělá, což je velká úleva. Ale byly doby, kdy jsem opustil léčebnu a chodil jsem supermarketem kolem regálů s alkoholem se zakrytýma očima, protože jsem se bál své podvědomé reakce.“
Kniha o tichu, která má být jeho nejosobnějším literárním dílem, je podle něj poskládaná z příběhů jeho lásek, jeho kamarádů anebo lidí, které potkal na cestách. Jsou to příběhy veselé i smutné a odehrávají se po všech možných koutech světa – jejich spojovacím prvkem je právě ticho, které hraje podstatnou roli a které odstartuje něco tajemného, co se normálně nestává. Přestože cestování bylo jeho celoživotní vášní i zdrojem inspirace, nyní už po něm netouží. „Jednoho dne jako lusknutím prstu se u mě vypnuly všechny touhy,“ zpovídá se dále Josef Formánek. „Měl jsem takový zvláštní zážitek, o kterém si něco jiného myslím já, a něco jiného psychiatři. Já jako normální, běžný ateista jsem jednou uviděl zlatý zářící sloup světla a uslyšel jsem jasný hlas, i když v té místnosti nikdo nebyl. A po tomto zážitku jsem se vypravil na noční pouť. Stal se ze mne hluboce věřící člověk a z mého života zmizely některé touhy – touha pít a touha psát, což je tedy u spisovatele trochu problém.“ Nicméně cítí ve svém životě ohromný klid a štěstí, protože není otrokem svých myšlenek.
Magdalena Žohová a Aneta Vychytilová
Chovatelky papoušků. Provozují azylový dům pro papoušky v nouzi, ve kterém mají aktuálně 95 exemplářů. „Hospoda je oproti tomu tiché místo,“ komentuje to se smíchem paní Žohová a představuje papoušky, které s sebou přinesly do pořadu. Jedná se o dva papoušky ara a jednoho kakadu. Rozdíl mezi oběma druhy je prý veliký. „Liší se hlavně povahou,“ vysvětluje paní Vychytilová. „Kakadu je výrazný, emoční, má rád pozornost a rád se předvádí. Naproti tomu ary jsou klidnější.“ U papoušků to prý funguje tak, že si někoho vyberou, a pak s ním žijí celý život. „Typické je, že si muž koupí papouška jako svého mazlíčka, jeho manželka mu jen nadává, protože po něm musí uklízet, ale papoušek se zamiluje právě do ní, a nic s ním nehne,“ popisuje situaci jedna z chovatelek a připomíná, že papoušci jsou velice společenští tvorové, kteří právě i v přírodě žijí ve skupinách a následně v párech, nikdy ne osamoceně. O čem si po ránu povídají se svými papoušky? Proč doma raději vypnuli zvonek? A kolik papoušků žije v Česku? To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause už ve středu večer na Primě!
Připravila: Katka Soušková
Zdroj: Prima
Foto: Prima
