Touha po dokonalém štíhlém těle žene stále více lidí za hranici normálního hubnutí. Nejde přitom pouze o mladé dívky, i když ty bývají anorexií postiženy nejčastěji. Onemocnění si vybírá daň i mezi chlapci nebo staršími ženami. Cesta k uzdravení není lehká a vyžaduje podporu nejbližších.
Anorexie patří mezi závažné diagnózy, u nichž není výjimkou úmrtnost (pohybuje okolo 5 %). Příčinou smrti bývá nejčastěji srdeční zástava, běžná infekce nebo sebevražda. Své o tom ví i dnes 35letá Míša, kterou anorexie málem zabila: „Drtila mě dvacet let. Ve svých 32 letech jsem vážila 32 kilo. Cítila jsem, že umírám. Právě ve chvíli, kdy jsem si sáhla na samotné dno, se ve mně probudily všechny síly a zabojovala jsem. Z té hrůzy jsem se vypsala do knihy, která pro mě znamená zrcadlo, pomocnou hůl i očistnou psychoterapii.“
V pasti
Právě Míša popisuje v knize „Už je to za mnou – zpověď (bývalé?) anorektičky“ to, jak přemýšlela v období, kdy ji anorexie zcela ovládala. „Každý, kdo normálně jedl, se mi téměř hnusil. Jak se může tolik cpát?! Copak se neovládne?! Jak nechutné! Bylo mi příjemné usínat s kručením v břiše. Pak se ale přidaly bolesti žaludku. Jestli vsugerované, nebo opravdové, nevím. Každopádně posloužily jako výmluva, že nemůžu pozřít nic víc než jablko, které mi pomáhalo v trávení.“ Později Míša po jídlu zatoužila, ale bylo již pozdě: „Tolik jsem toužila jíst, snila jsem o skutečných hodech. Ale vložit cokoliv do úst jsem nedokázala. Kdyby mi do nich někdo zkusil násilím něco nacpat, byla bych schopná si je vypláchnout jarem, abych se zbavila veškerého tuku a mastnoty. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Nerozuměla jsem sama sobě. Jen jsem vnímala, že mě cosi ďábelského ovládá.“
Míša také popisuje, jak maskovala nedojedené jídlo: „Obědy jsem vracela netknuté. Aby to nebylo tak nápadné, maso jsem zahrabávala. Rozkrájet na malé kousíčky a nenápadně zamíchat pod bramborovou kaši nebo do brambor. Jen tak, mezi řečí, aby si spolustolovníci nevšimli.“ K anorexii patří paradoxně i pravidelné sportování. V knížce Míša píše: „Hodně sportuji. Nemůžu si pomoci. Dvakrát denně procházka a dvě hodiny na kole. Za každého počasí. I v bouřce. Prostě musím!“
Že vám to něco připomíná? Takhle se chová typický člověk s anorexií. Možná jste se ocitla v podobné situaci. Ať už na vlastní kůži, nebo můžete jen přihlížet, jak se vám před očima ztrácí někdo blízký. Pak jistě víte, jak obtížné je s takovým člověkem žít a komunikovat. Zkusíme vám ze zkušeností těch, kteří s anorexií bojují, nyní poradit, jak můžete podat pomocnou ruku.
Návrat
Základem léčby je nejprve samotné rozhodnutí pacientky, že má o léčbu zájem. Pokud nebude chtít nemocná sama spolupracovat, nikdo ji o nutnosti léčby nepřesvědčí. I proto se na léčbě většinou podílí psychiatr.
Následně je důležitý důsledný stravovací režim při hospitalizaci, jehož cílem je obnovení normální váhy. I když v tomto ohledu bývá nemocniční léčba poměrně úspěšná, změnit nezdravý postoj pacientek k příjmu potravy se daří již méně. Po propuštění mnoho z nich pokračuje ve svých původních stravovacích návycích a dokonce zhruba polovinu je nutné znovu hospitalizovat v průběhu jednoho roku od ukončení předchozí léčby. Podstatnou roli hraje opět psychika pacientky.
Na počátku léčby se většina pacientek s anorexií cítí plná a přejedená, mohou trpět otoky nebo zácpou. I přes tyto nepříjemné příznaky je základem léčby anorexie pravidelná strava v dostatečných dávkách, to znamená pět denních jídel obsahujících ve vyváženém poměru všechny důležité látky. Normální strava je kombinována se speciální tekutou výživou, tzv. nutričními drinky. Ty se používají nejen v obdobích nemocí, ale i tehdy, když nemůžete jíst klasickou stravu, např. po zubních zákrocích atp. Nutriční drinky totiž představují snadno stravitelný příjem energie, navíc nezatěžují trávicí systém a obsahují všechny potřebné živiny ve vyváženém poměru.
Kde najdete pomoc?
- ANABELL – Občanské sdružení Anabell pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy i jejich blízkým.
- CENTRUM PRO PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY – Nabízí ambulantní péči, denní stacionář i klinickou léčbu.
- DĚTSKÁ PSYCHIATRICKÁ KLINIKA 2. LF UK A VFN – klinické pracoviště v oboru dětské psychiatrie .
Připravila: Věra Hájková
