Žijeme v době, která je charakteristická svým neúprosným tempem a všudypřítomným tlakem na výkon. Tento fenomén současné společnosti vytváří živnou půdu pro rozvoj závislostí, zejména u jedinců, kteří vstupují do života s nevýhodnými startovními podmínkami.
Proč se někdo stane závislým? Když se podíváme na lidský mozek, je to vlastně docela prosté. Příroda nás vybavila tak, že automaticky vyhledáváme to, co je nám příjemné, a snažíme se vyhnout všemu nepříjemnému. Když si člověk vezme návykovou látku, jeho mozek zaplaví vlna dopaminu – látky, která způsobuje pocity štěstí a pohody. A tady začíná problém. Mozek si totiž velmi rychle všimne, že existuje snadná cesta k těmto příjemným pocitům. Jako když objevíte zkratku a už nechcete chodit jinudy. Mozek se jednoduše přenastaví a začne vyžadovat tuto rychlou cestu ke štěstí.
„Tento proces je o to nebezpečnější, pokud k němu dochází v období vývoje mozku, tedy v dětství a adolescenci, kdy se teprve formují základní neurální okruhy. Nelze se totiž vrátit k původnímu stavu. Následná léčba pak vyžaduje velmi složité a časově náročně přeprogramování mozku,“ vysvětluje adiktolog František Trantina.
Hazard jako únikový mechanismus
V dospělosti se patologické hráčství může projevit jako důsledek nezpracovaného dětského traumatu. Zpočátku může vypadat jako nevinné občasné hraní s fantazií o velké výhře, ale postupně se může vyvinout až do nekontrolovatelné závislosti. Lidé v této fázi začnou zvyšovat sázky a frekvenci hraní, často osaměle a bez ohledu na okolí. Jakmile začnou prohrávat, ztratí kontrolu nad svým chováním, skrývají svou závislost před blízkými a začnou mít finanční problémy. V závěrečné fázi dochází k úplnému rozpadu osobního života, odcizení od rodiny a přátel, a v krajních případech až k úvahám o sebevraždě.
Jakmile se patologické hráčství rozvine, začínají se objevovat varovné signály. Závislí hráči často nedokážou odolat impulsu hrát, přestože vědí, že by neměli. Před hrou se u nich může objevit napětí, které nedokážou uklidnit jinak, než hraním. Hazardní hra jim přináší pocit uspokojení a vzrušení, jehož intenzita roste s výší hazardu a rizikem ztráty. Postupně začnou zanedbávat důležité oblasti života – školu, práci, rodinu, přátele a zájmy. V krajních případech mohou začít lhát, podvádět nebo dokonce krást, aby si zajistili peníze na další hry.
Tento scénář může začít už v dětství, kdy děti z nefunkčních rodin čelí kritickému období mezi desátým a dvacátým rokem života. Právě tehdy dochází k formování identity a děti z nestabilního rodinného prostředí často hledají alternativní způsoby, jak kompenzovat deficit rodičovské lásky a pozornosti. Hraní her nebo jiné formy únikového chování se mohou stát lákavou cestou, jak uniknout od emocionální bolesti a prázdnoty. „Otázka, zda v terapeutickém procesu řešit primárně trauma nebo závislost, nemá jednoznačnou odpověď – záleží na individuální situaci klienta, závažnosti traumatu a míře rozvinuté závislosti. Klíčové je však rozpoznat a adresovat obě tyto vzájemně propojené roviny problému,“ poznamenává Trantina.
Nebojte se říct si o pomoc
Občas může být složité si přiznat, že vám hazardní hry zasahují do života více, než byste chtěli nebo v takové situaci může být váš kamarád, partner či příbuzný. S potížemi se můžete kdykoliv obrátit na síť expertů, kteří vám mohou pomoci. Využít můžete Linku pomoci, kterou provozuje Centrum Naberte kurz Společnosti Podané ruce ve spolupráci s projektem Zodpovědné hraní. Důležité je pomoc vyhledat a začít okamžitě jednat. Sám uživatel si ale svou začínající závislost často neuvědomuje, proto je důležitá i vnímavost okolí. Právě rodina nebo přátelé mohou být prvními, kdo mu podají pomocnou ruku.
Připravil: Samuel Diaz
