Ačkoli je medicínský výzkum na špičkové úrovni a postupuje vysokou rychlostí, přesto si vědci ještě neví s mnoha nemocemi rady. Patří mezi ně rakovina, jež patří ve vyspělých zemích ke druhým nejčastějším příčinám úmrtí.
V České republice vzniká stále mnoho významných objevů, které posouvají vývoj onkologické léčby dopředu. To se děje i díky odborníkům, jež sdružuje Národní ústav pro výzkum rakoviny. Práci svého výzkumného týmu přibližuje molekulární biolog doktor Michal Šmída, který působí ve výzkumném centru CEITEC Masarykovy univerzity v Brně.
Mottem Vaší výzkumné skupiny je: „I nádory mají Achillovu patu! Jen ji najít!“ Daří se Vám to?
V podstatě ano. Problém ale je, že každý nádor je individuální a má to své slabé místo někde jinde. Nádory se totiž vyzbrojily různými mutacemi a přetvořily si některé buněčné procesy tak, aby se mohly nekontrolovaně množit a přežívat např. i v podmínkách s nižší koncentrací živin, nižším pH a podobně. Při těchto změnách se ale staly závislými na jiných procesech, které naopak u zdravých buněk nemusí být životně důležité. A to je právě ta Achillova pata nádorů.
Abychom ji našli, používáme např. molekulární nůžky CRISPR/Cas, kterými v podstatě vyřazujeme jednu část buňky za druhou (ve skutečnosti jednotlivé geny) a zjišťujeme, ve kterém momentě se nádorová buňka zhroutí a umře. Toho se pak dá využít v terapii jako tzv. personalizovaná medicína šitá na míru pacientům s konkrétními mutacemi. Ukázkovým příkladem tohoto přístupu bylo zjištění, že rakovinné buňky s mutací v BRCA genech jsou zcela závislé na aktivitě PARP proteinů a že se tedy PARP inhibitory mohou úspěšně používat jako specifická a účinná terapie u pacientů s rakovinou prsu, u kterých se vyskytuje BRCA mutace.
Vaše skupina se zabývá nádorovou rezistencí. Můžete laicky vysvětlit, proč u některých pacientů léčba rakoviny zabírá a u jiných ne?
To, že léčba u některých pacientů zabere a u jiných ne, souvisí právě s heterogenitou nádorů, která je podstatou zmiňované personalizované medicíny. Každý pacient je individuální a také jeho nádor je individuální. A záleží na tom, k jakým mutacím či dalším buněčným změnám v nádorových buňkách došlo – jeden pacient proto bude na léčbu reagovat, u druhého pacienta by naopak byla účinnější terapie jiná. Rozlišit takové dva pacienty od sebe je velmi důležité, abychom je zbytečně nezatěžovali léčbou, která třeba nemá šanci na dlouhodobý úspěch. K tomu je potřeba identifikovat tzv. biomarkery, tedy určité faktory, které určí, zda bude pacient na léčbu reagovat, či nikoliv. Najít takové vhodné biomarkery je jednou ze snah našeho výzkumu.
K jakému řemeslu byste připodobnil vaši vědeckou práci člověku, kterého vidíte poprvé v životě?
Vzhledem k našim projektům v poslední době bych řekl, že jsme něco jako opraváři automobilů. Zabýváme se – zjednodušeně řečeno – „opravou“ nádorové terapie, když nefunguje. Stejně jako opravář se snažíme přijít na to, proč nefunguje, kde je problém, a hlavně jak ten problém vyřešit. Hledáme náhradní součástku, kterou bychom mohli v autě (v terapii) vyměnit, aby to znovu „šlapalo“, jak má. Anebo najít způsob, jak to auto „vytunit“, tedy vylepšit tak, aby fungovalo ještě lépe a výkonněji než předtím.
Jakým způsobem se vypořádáváte s emoční náročností své práce? Kde například nacházíte motivaci, když se výzkum hýbe pomalu?
Nejraději odpočívám fyzickou prací, nejlépe na zahrádce. Když si mohu ruce ušpinit od hlíny a vidím za sebou okamžitý výsledek svého snažení, tak mě to naplňuje pocity uspokojení. O víkendech se proto snažím od výzkumu úplně odreagovat a vyčistit si hlavu buď prací na zahrádce, nebo výlety či společným sportováním s rodinou. A v pondělí ráno jdu do práce s novou energií a pocity, jako bych byl po týdenní dovolené. Motivaci se snažím hledat i v malých úspěších, protože i ty nás posouvají kupředu. Důležité je neustále mít na paměti hlavní smysl našeho snažení, a sice, že pomáháme léčit a zachraňovat lidi. To je dostatečně motivující a naplňující na mnoho let dopředu.
Jak by se mělo o onkologickém výzkumu mluvit, aby to přispělo k lepší informovanosti veřejnosti a rakovina byla méně stigmatizovanou nemocí?
O rakovině by se mělo mluvit zcela otevřeně a na rovinu. Tato nemoc bývala jakýmsi strašákem, ale dnes je to běžná civilizační choroba podobně jako vysoký krevní tlak nebo cukrovka. A stejně tak je v mnoha případech dobře léčitelná a onkologičtí pacienti mohou často žít normální život. Bohužel ne ve všech případech. Abychom mohli úspěšnost léčby zvrátit ještě více na naši stranu, je intenzivní a efektivní onkologický výzkum zcela esenciální. Jedině takový výzkum nás posune dál a umožní nám z rakoviny jednou možná udělat běžnou nemoc podobnou třeba chřipce.
Co je podle vás momentálně největší výzvou v boji proti rakovině a jak ji chcete vyřešit?
Zřejmě největší výzvou je častá rezistence na léčbu. V současnosti sice máme docela slušný arzenál zbraní pro boj s rakovinou, ale v mnoha případech začne léčba dříve či později selhávat a nemoc se znovu rozjede. Snažíme se proto dokonale poznat mechanismy vedoucí k tomu, že terapie najednou přestane fungovat (anebo u některých pacientů selže již na začátku). Pochopení těchto mechanismů nám pomůže určit nové cíle terapie, na které je třeba se zaměřit, a tím onu rezistentní formu rakoviny definitivně eliminovat.
Připravila: Zuzana Heralová
