Nestárnoucí filmová pohádka, bez níž si jen těžko dokážeme představit Vánoce, se stala námětem stejnojmenné knihy Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila. Právě z této publikace jsme pro vás vybrali část rozhovoru s Libuškou Šafránkovou.
Jak jste se dostala k roli Popelky?
Byla jsem pozvána na konkurz. Tam se zkoušely dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel.
Scénář, který se vám dostal do rukou, se už odehrával v zimě, nebo to bylo letní téma?
Původně se mělo myslím točit na jaře a v létě. Pro tahle roční období byly ušity nádherné kostýmy od pana Theodora Pištěka. Ty nám ovšem zbyly, i když se film nakonec točil v zimě.
Nebylo to nepohodlné? To vám přeci musela být zima.
To je zvláštní, že si nevybavuji nějakou nepříjemnou zimu. Pravděpodobně to bude tím, že jsem byla pořád v pohybu nebo jsem jezdila na koni. Tam je člověk navíc v přímém kontaktu se zvířetem, takže mráz až tak moc nevnímá. Ovšem tím nechci říct, že mi zima vůbec nebyla. Například při scéně, kdy peru v potoce prádlo, tak to určitě ano. (smích)
Popelka hodně jezdí na koni, jaký byl tehdy váš vztah k těmto zvířatům?
Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, například Vinettou, nebo Poklad na Stříbrném jezeře. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně a navíc jsem z venkova, takže jsem se občas ke koním dostala. Byli to takoví ti, co pracují na poli a když bylo hotovo, mohla jsem si na ně sednout. Ovšem jen tak bez sedla. V každé další roli, kde jsem mohla jezdit na koni, jsem si vlastně zrealizovala své tužby, takže z mé strany ta jízda vlastně nebyl ani takový výkon, jako spíše splněná touha.
Byl rozdíl jezdit na českém a na německém koni?
To víte, že byl a jaký! Němečtí koně byli jako vítr, ty stačilo jen jemně pobídnout a fičeli krajinou jako blesk. V okolí Moritzburgu byly rozlehlé pláně, kde jsme to mohli opravdu rozjet.
Jak se k vám chovali němečtí herci?
Vzpomínám na ně jen v dobrém. Například Rolf Hoppe (pozn. red. – ztvárnil roli krále) byl ke mně velmi vstřícný. On už byl tehdy někdo a já začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Lesch (pozn. red. – královna).
V celém filmu hraje velkou roli sníh, na Šumavě ho tenkrát bylo opravdu hodně, nekomplikovalo vám to někdy natáčení?
Všechny scény jsme museli točit na první dobrou, abychom neporušili panenskou čistotu sněhových duchen. Protože jsme si řadu věcí nemohli nazkoušet, tak vzniklo i pár kuriózních situací. Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, tak jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel zvolal „Nemůžu, nemám koně!“. Se svým grošákem se totiž propadl do obrovské závěje a ten kůň byl až po prsa ponořený do sněhu!
Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis, měli jste tam s sebou třeba catering?
Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo, pokud vím. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, tak za námi jezdili vojáci v obrněném transportéru, protože žádná jiná technika by se tam nedostala, a vozili nám horký čaj. Ten nám nalévali do takových kelímků, které na sobě měly voskovaný film. Tím horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil, a když se člověk takto „ochuceného“ čaje napil, celý se „zavoskoval“ a další chod už neřešil.“ (smích)
Kniha Tři oříšky pro Popelku
Chcete znát podrobnosti, jak a kde film vznikal? Kdo ho měl původně režírovat, proč se nakonec nenatáčel v létě a která herečka měla hrát Popelku? To vše a mnoho dalších zajímavostí, včetně rozhovorů například s režisérem Václavem Vorlíčkem nebo filmovým princem v podání Pavla Trávníčka, se můžete dočíst v knižní publikaci Tři oříšky pro Popelku, kterou vydalo nakladatelství Omega a jež je k dostání za doporučenou cenu 299 Kč.
Připravila: Marcela
Foto: Nakladatelství Omega/Kniha Tři oříšky pro Popelku
9. 12. 2014
