Sympatická herečka vešla do povědomí televizních diváků zejména díky roli Saši v televizním sitcomu Comeback. Zajímá vás, kde ji můžete aktuálně vidět?
Zdáte se mi stále usměvavá. Jste skutečně optimistka nebo klamete tělem?
Hodně tak působím na lidi – vesele, bezproblémově a optimisticky. Nemám ráda moc vážnou náladu. Třeba na konkurzech, když se potkají dvě tři herečky; mlčí a koukají na sebe jako dravci. Přijde mi lepší udělat si z toho legraci, popovídat si a pak jít před kameru uvolněná. Stejně to děláme s Hankou Vágnerovou na natáčení seriálu Vyprávěj. Mezi záběry si vždycky řekneme, co je nového, a štáb kolem se směje s námi, že zlobíme, ale alespoň je sranda. Dělám to však i pro sebe, protože potřebuju pracovat v uvolněné atmosféře; když je stres a všichni spěchají domů, nedokážu ze sebe nic vymáčknout.
A jak to máte v soukromí?
Zatímco v práci musím být připravená na lusknutí předvádět nějakou náladu, třeba nekonečný optimismus v Planetě Yo, nebo různé emoce na jevišti, v soukromí je to jinak. Tam jsem nejraději s několika málo lidmi, kteří mě doopravdy dobře znají a můžu být prostě taková, jaká jsem, jak se cítím. Když to hodně zjednoduším, tak na skuhrání nad životem tady mám dvě nej kamarádky, Monču Timkovou a Vandu Chaloupkovou, obě jsou také herečky. Na pohodu a legraci mám úžasného přítele a na pařby svého mladšího bráchu. Když je nejhůř, tak jsem sama a píšu si deník.
V televizi vás kromě role Mileny v seriálu Vyprávěj můžeme vídat jako průvodkyni dětských pořadů, což je vámi zmiňovaná Planeta Yo. Kdy si připadáte jako malá holka?
Když vidím zkušenější herce, ty největší profesionály, při práci. Teď třeba zkoušíme v Divadle Na Fidlovačce hru Babička; Eliška Balzerová hraje babičku a já Kristlu. Obdivně na ni koukám, s jakou lehkostí a přesností vede svou postavu. A mám pocit, že se kolem ní motám jako pometlo.
Vracíte se někdy do dětství?
Ráda vzpomínám, jak jsem jako malá dělala jen to, co mě bavilo, hrála si scénky a nebála se kritiky. Do téhle dětské nálady se dostanu vždycky při kontaktu s dětmi, třeba vloni na Letním filmovém táboře, kde jsem byla lektorkou. Na dětech se mi líbilo, že měli tisíce nápadů, hrály si, ale přitom ty starší, jedenácti a dvanáctileté, byly plné emocí a nestyděly se je ukázat. Taková bych chtěla být také. Neschovávat se, ale ani se neusmívat, když mám špatnou náladu.
Jak moc je pro vás důležité „být vidět“ právě v televizi?
Televizní práce mě baví. Herectví před kamerou je civilní, jemné. A navíc, když už se mi jednou něco podaří, tak se to natočí maximálně ještě dvakrát a hotovo. Kdežto jakmile se mi v divadle něco povede udělat tak, jak chtěl režisér, příště už nevím, jak jsem to vlastně vystihla. Musím stále opakovat svůj výkon, což je pro někoho úplně normální, ale pro mě někdy problém. Jinak být vidět v televizi je příjemná součást herecké práce. Alespoň se stále připomínám. Nejenom divákům, ale třeba i mým babičkám a dědům, kterým se po mně stýská…
Věříte na náhodu, na osud?
To není lehká otázka. Věřím například, že každá role o mně vždycky něco říká. A věřím občas na to, že když dělám něco špatně, dostanu varování. Třeba půl roku před tím, než v divadle Na Prádle uvedli moji hru Zápalka aneb Noc v Kabaretu, mě oslovili tvůrci Festivalu Zlomvaz, jestli nechci psát kritiky hrám, které uvidím. Tak jsem psala a byla děsně kritická, protože jsem si myslela, že všechno vím nejlépe. No a za půl roku jsem si zkusila, jak strašně těžké je něco stvořit a pak si přečíst kritiky, které to ztrhají. To člověka úplně zničí. Neříkám, že bychom se měli mezi sebou jenom nekriticky chválit, to ne, ale spíš je lepší hledat to, co se povedlo.
Zaujalo nás: Pokud chcete vidět Maruško naživo, přijďte se podívat do pražského Divadla Na Fidlovačce. Aktuálně zde hraje v několika představeních, například Tři holky jako květ (viz titulní foto), Dům čtyř letor nebo zanedlouho ji uvidíte v roli Kristly v divadelní hře Babička, která má premiéru 21. března.
Text: Marcela
Foto: Divadlo Na Fidlovačce
12. 3. 2013
