Každý člověk očekává od partnerského vztahu, ať registrovaného, či „na psí knížku“, něco jiného. A někdy se očekávání ne a ne splnit. Přesto ve vztahu stále setrváváme, byť léta běží. Kdo je delší čas zvyklý na život ve dvou, nechce najednou zůstat sám.
Když na vás nezbyl čas
Vychovala jste jedno, dvě či více dětí, už jsou ve věku, kdy vás potřebují méně a méně, a najednou si uvědomíte, že žijete vlastně sama? Nic nového. „Vdávala jsem se před patnácti lety, děti přišly brzo na to. Z kraje jsem nevnímala nijak negativně, že manžel je hlavně v práci a když už má volno, tráví ho lezením po skalách. Chápala jsem, že si také musí odpočinout. Jenže jak čas běžel a děti odrostly, jsem stále více doma sama. Veškerý svůj čas jsem věnovala hlavně rodině, tak to manžel vyžadoval. A mně to po určitou dobu vyhovovalo. Dneska už ne. Bojím se ale, kdybych od muže odešla, že zůstanu skutečně sama,“ říká čtyřicetiletá Anežka.
Lepší nedokonalý vztah než žádný
S pocitem samoty bojuje i pětatřicetiletá Lucka. Osamoceně si připadala už v dětství, když se její rodiče rozvedli a maminka věnovala více starostlivosti mladšímu bratrovi. „Bylo mi šestnáct, když jsem prožívala svou první lásku, a ve dvaceti přišla další, ta zásadní. V každém vztahu jsem zůstala několik let. Místo svatby ale následoval rozchod; partner si našel jinou. Také jsem honem hledala náhradu, a když přítel vycestoval za prací do Ameriky, já zůstala zase sama. V Čechách. Maminka vážně onemocněla, nebylo co řešit,“ vypráví.
Po několika letech maminka zemřela a Lucka se doslova po několika dnech seznámila s pánem v letech. Jenže zamilovaní nejdříve nevidí chyby druhého. „Po pěti letech už mě netěší sdílet s Vaškem večery u televize. Také bych už ráda miminko, jenže partner si na něj připadá starý, navíc má dvě děti z předchozího vztahu. Dvakrát jsem se s ním rozešla, dvakrát mě ,ukecal´ a jsme zase spolu. Nedokážu žít sama,“ svěřuje se.
Život se závislostí
Maruška vypadá unaveně. Její manžel je na vozíku, díky automobilové nehodě, téměř třicet let. Zavinil si to sám, byl pod vlivem alkoholu. „Tenkrát šlo o výjimečnou situaci, dnes pije skoro denně. Není zlý ani agresivní, jen mu na mně příliš nezáleží. Tedy, potřebuje někoho, kdo mu uvaří, vypere, uklidí. Nic míň, a nic víc. Na zábavu má kamarády, na pofoukání bolístek rodiče, kteří za ním stále docházejí. Práci mu zajistil syn, dcera ho poměrně často veze do divadla nebo na koncert. Na mě se zapomíná, já jsem přece soběstačná, mám zdravé ruce a nohy.“
Mnohokrát si v duchu řekla, že by bylo fajn prožít ještě něco hezkého, s někým, kdo o ni bude stát, že takhle dožít nechce. Jenže – seznamte se, když celý život bydlíte na vesnici, na koníčky pro práci a povinnosti nebyl nikdy čas a je vám skoro šedesát.
Připravila: Věra Hájková
